I psychopat má lidské srdce

16

Když jsem přišel o kuchyně, tak jsem hned ucítil tousty a jakmile jsem uviděl nutellu, tak jsem si co nejrychleji sedl a s pohledem na ni čekal na tousty. Sotaro dodělal tousty, otočil se a uviděl mě v tu chvíli dostal mega záchvat smíchu, který jsem ale ignoroval, protože jsem pozoroval svou milovanou nutellu.

"Musíš opravdu milovat nuttelu, že?" Jen jsem zakýval, ale stále ji pozoroval, aby mi neutekla. "Na, tady máš tousty."

Popadl jsem nuttelu, otevřel ji a namazal si tousty. Začal jsem jíst, ale nuttelu jsem stále držel v ruce. "Myslím, že se dnes nenasnídám, co?"

"U-Um... Promiň." Podal jsem mu nuttelu a dojedl svou snídani.

"Běž se nachystat, já to tu uklidím."

"Děkuji." Otočil jsem se a šel se nachystat.

"Sotaro?"

"Ano?"

"Mám jít pěšky, nebo mě svezeš?" Zrovna jsem se česal a najednou byl Sotaro mě a zezadu mě objímal.

"Samozřejmě, že tě svezu, zlato." Dal mi pusu do vlasů. Otočil jsem se a taky ho objal.

"Sotaro? Co uděláme s tím sklepem? A co ty? Jak jsi na tom?"

"No... Popravdě řečeno... Tak trošku bych zase chtěl cítit krev, ale nechci tě zklamat nebo se ti jakkoliv znechutit, takže tak. A sklep? Už jsem uvažoval, že ho uklidím, ale vím, že by se tím vrátila ta chuť zabíjet. Promiň mi to."

"Sice nemůžu říct, že to chápu, ale... Asi vím jak to myslíš. Vadilo by, kdybych ho uklidil já?"

"N-No..." Sklopil hlavu a vypadalo to, že přemýšlí.

"Je tam něco, co nechceš abych viděl?" Kývl. Takže tam toho je asi víc.

"Viděl jsi jen kousek... J-Já... Víš... Ta předsedkyně vaší školy.. Je tam taky."

"I ona?!"

"Jo..." Wow... Takže ty řeči ve škole byly pravdivé? Počkat! Neměl bych se taky tvářit, že mám strach? Aspoň trochu? Mohli by mít podezření a to rozhodně nechci!

"Já to uklidím, dobře?"

"Ale..."

"Sotaro! Miluju tě! Miluju tě takového jaký jsi! I když jsi zabil hodně lidí, i tak!" O-On brečí?

"Děkuju..."

"P-Počkej. Nemůžu dýchat."

"Promiň." Povolil sevření a po chvíli mě pustil. Usmál jsem se. Vážně brečel, wow...

"Už je čtvrt, neměli bychom vyrazit?"

"Jo jasně. Promiň, nehlídal jsem čas."

"V pořádku, hlavně už pojď." Táhl jsem ho ke dveřím a po cestě si vzal tašku s věcmi do školy. Nastoupili jsme a odjeli až ke škole. Celou cestu jsme si povídali o blbostech a když jsme dorazili ke škole, tak se mi chtělo brečet. "Já tam nechci.."

"To tak najednou?" Objal mě na utěšení. "Ještě před chvílí jsi mě hnal k autu ať už jedeme."

"Jo, ale to bylo před tím, než jsem si uvědomil, že tě zase půlku dne neuvidím!"

"Nezapomeň, že po škole bude slíbené rande!"

"Tak teď se na konec školy těším ještě víc, díky moc!"

"Ale no tak." Zasmál se, pustil mě a už mi ZASE rozcuchal vlasy.

"Grr..."

"Nevrč a jdi už. Za deset minut začínáte."

"Já nechci." Tentokrát jsem ho silně objal já.

"Víš, že mi teď připomínáš malé dítě, co nechce do školy?"

"Víš, že už ale nejsem dítě a TY můžeš za to že mě teď bolí zadek!?"

"P-Promiň." Konečně mi oplatil objetí a chvíli jsme tam jen tak stáli. Cítil jsem ty pohledy ostatních a když jsem jich cítil nejvíc, tak jsem k tomu ještě přidal. Stoupl jsem si trošku na špičky a políbil ho. "Budou si z tebe dělat akorát srandu..."

Pošeptal mi do ucha. "Tak ať. Nechci skrývat co k tobě cítím. Srandu už si ze mě stejně dělají, takže je to jedno."

"Vážně?! Kdo?!"

"Klid." Zasmál jsem se, dal mu pusu na rozloučenou otočil se a běžel do školy. Hrozně jsem se těšil na to rande, takže jsem skoro nevnímal a utíkalo to hrozně pomalu. Když byl konec, tak jsem hned vyběhl ze školy a jak jsem čekal, tak tam Sotaro už byl. Skočil jsem mu do náruče a dal mu zase pusu.

"Hele ne tak rychle." Zasmál se a společně jsme se vydali pryč. Byli jsme v kině na nějakém horroru. Heh... Co jiného by vybral, že? Potom jsme se vydali do restaurace.

"Kolik je hodin?"

"Za pět minut bude sedm."

"Super!" Byli jsme v docela obyčejné restauraci, ale jídlo tu měli výborné. "Tak kdo vaří líp? Já nebo oni?"

"Ty."

"Heeh? Nemáš nějak zkaženou chuť?"

"Ne. Já poznám dobré jídlo." Grrr... Už zase se kvůli němu červenám.

"T-Tak děkuji." Dojedli jsme o půl osmé a hned jeli domů.

"Tak co? Líbilo?"

"Nemusel jsi vybírat horror! Ale... Jinak jo."

"Promiň, ale... Víš, že mám rád horrory!" Jen jsem se usmál a doma zase zabral koupelnu jako první, hned potom co jsem se vysprchoval a vyčistil si zuby, tak jsem si lehl a po chvíli i usnul hlubokým spánkem.

"Zabil jsem už přes 500 lidí a ty se nebojíš? Co když jsi další na seznamu?"

"Nebojím, protože nemůžu být další na seznamu. Přijdu ti zajímaví, tak si se mnou chceš trošku pohrát, lépe řečeno s mými city.."

"Jsi vážně chytrej. Ne jako ostatní."

"Jde tě vážně lehce prokouknout, to bude tím. Měl by sis víc dávat pozor, jinak si tě lidi začnou všímat a začnou tě podezřívat." Neodpovídal. "Jak se vlastně jmenuješ?"

"Hiro, vstávej!" Huh? Já brečel? A proč se mi zdálo zrovna tohle? Je pravda, že to řekl... Možná... Ne, on takový není! Určitě to se mnou myslí vážně! Ale... Kde mám tu jistotu? "Hiro? Stalo se něco?"

Tak já už jsem knížku dopsala a má 21 částí, snad se vám zatím líbí =) 

MÁM OTÁZKU!!!!
Chcete, abych vydala zítra třeba... Tři části a pozítří ty dvě poslední, nebo to mám celé vydat dnes?

To už nechám na vás... =D