I psychopat má lidské srdce

2.

"A proč bych se s tebou měl přátelit?"

"Dobrá otázka, ale nemám na ni odpověď, promiň."

"Jsi divnej."

"To slýchávám často."

"Nezkoušej to, protože akorát ublížíš sám sobě." Otočil se a vydal se pryč.

"Chci to zkusit!" Tato odpověď ho zastavila, otočil se a během chvilky byl zase těsně u mě. 

"Ty si asi nevážíš svého života, že?" Jen jsem nezaujatě pokrčil rameny. "Pokud se nebojíš, tak mi zavolej." Vzal mou ruku, z kapsy vyndal fixu a napsal mi na tu ruku své číslo. "Zavolej do dnešní půlnoci. Pokud nezavoláš, budu to brát jako odmítnutí a změním si číslo."

Kývl jsem, on se otočil a odešel. Také jsem šel domů, kde jsem se rozhodl, že si zdřímnu. Když jsem se probudil, tak jsem se podíval na hodiny. Sakra! Jedenáct hodin! Rychle jsem začal hledat mobil. Sakra je vybitý! Kde je ta nabíječka?! 

Po nějaké době jsem ji našel v obyváku. Vůbec jsem si nevzpomněl, že jsem ho ráno nabíjel v obyváku. Ještě že je zítra Sobota... No super! Jak jsem spal, tak se mi to číslo smylo...

Já se nevzdám! Dnes toho už nechám, ale zítra ho půjdu hledat...

-Další den po snídani-

Vyrazil jsem znovu do toho parku na to místo a všiml jsem si, že asi kilometr od toho místa seděl stejný muž jako včera. "Um... Můžu se zeptat... Neprošel tudy takový kluk? Je asi o dvacet centimetrů větší než já a má červené vlasy."

"Ano šel tam." 

"Děkuji!" Takže možná čeká na tom místě?

"Ale měl by sis dávat pozor. Vypadal nebezpečně."

"Nebojte se, není zlý."

"To říká kdo?" Otočil jsem se za tím hlasem. Je to on. 

"T-Tak já půjdu." Ten pán se vystrašeně zvedl a šel pryč.

"Promiň. Včera jsem byl unaveným, tak jsem usnul a jak jsem se probudil, tak jsem zjistil, že se tvé číslo smylo."

"Nebo si taky měl jen  strach a nechceš to přiznat."

"Neměl jsem strach!"

"Dokaž to!" 

"Jak?" 

"Pojď." Otočil se a šel mě neznámou cestou, šel jsem tedy s ním. Nemám strach! 

Zavedl mě před nějaký dům a zavedl mě dovnitř. To bude asi jeho dům... "Máš to tu hezké!"

"Jak se jmenuješ?" To se ptá až teď?

"Hiro, ty?"

"To tě nemusí zajímat. Sedni si něco ti přinesu."

"Dobře... Děkuji." Poslušně jsem si sedl na gauč a čekal. Po chvíli přišel a podal mi čaj. Podíval jsem se na něj a pak na čaj. Chtěl jsem se napít, ale pak jsem ucítil známou vůni. Zarazil jsem se. "Proč mě chceš uspat?" Hrnek s čajem jsem položil na stůl a čekal na odpověď.

"Jsi chytřejší než vypadáš." Kývl uznale. "Pamatuješ co jsem ti říkal, ne?"

Zamyslel jsem se a kývl. Ano pamatuji si to. "Takže mě chceš vlastně zabít?" Řekl jsem úplně klidně.