I psychopat má lidské srdce

13.

"Um... J-Já..."

"Promiň!" Uf... Konečně se můžu nadechnout. Uh? Už zase?! Samozřejmě jsem spolupracoval, ale jakmile jsme se od sebe odtáhli pro vzduch, tak jsem po něm hodil naštvaný pohled.

"Nezvykej si na to, jasný?!" Začal na mě dělat psí oči.

"Copak mě nemáš rád?"

"Nikdy jsem neřekl, že tě mám rád. Jako v tom smyslu."

"Takže mě nemáš rád?"

"To jsem taky neřekl!"

"Máš mě rád?"

"Uhm..." Cítil jsem, že zase červenám a snažil jsem se dívat jinam. Jo! Miluju ho, tak proč mu to sakra nedokážu říct?!

"Neboj, nebudu tě do ničeho nutit."

"D-Díky... J-já.. Jo, m-mám tě rád." Já to řekl! Já to vážně řekl! Ale kvůli tomu se teď musí rajče stydět. Zavřel jsem oči a konečně to ze sebe dostal. "Miluju tě, Sotaro!"

Ihned mě zase objal a já už zase nemohl dýchat. "Já tebe taky, Hiro!"

Po nějaké době jsme se oba vzpamatovali, i když já se stále malinko červenal. "Zabírám si koupelnu!" S tímhle jsem vystřelil do pokoje, kde jsem si vzal 'pyžamo' a vběhl do koupelny. Já se mu vážně vyznal... Řekl jsem to nahlas, páni. A to se známe jen chvíli, ale mám takovou jistotu, že on je ta láska na celý život. Nevím proč to tak cítím.

Udělal jsem večerní hygienu a šel do našeho pokoje, kde jsem si zalezl pod peřinu. Dnes usnu asi rychle... Byl to náročný den. Taky že jsem usnul rychle, ale v noci mě probudil zvuk jako kdyby někdo rozbíjel sklo. Sotaro vedle mě nebyl, ale slyšel jsem sprchu. On se až teď sprchuje? Vždyť je... Půlnoc.

Došel jsem ke dveřím do koupelny a zaklepal na ně. "Co se děje, Hiro?"

"Sotaro... Mám strach... Znělo to jako kdyby někdo rozbil sklo..."

"Co tak znělo?" Sotaro vyšel ven jen s ručníkem kolem pasu a mě se vyskytl pohled na jeho svaly.

"N-Nevím." Podíval jsem se na bok. "Znělo to, jako kdyby někdo někde tady rozbil sklo."

Pohladil mě po vlasech a usmál se. "Obleču se a půjdeme to zjistit, jo?"

"J-já. Mám strach, nemůžu zůstat tady?"

"Ne."

"Proč?"

"Mohl by to být způsob jak mě odlákat a pak by ti třeba někdo něco udělal. Nechci riskovat, chci tě mít u sebe a chránit tě." Mírně jsem zčervenal a naznačil mu ať se obleče. Oblékl se a vydali jsme se projít a podívat se kdo kde je.

"Je tu tma. Nemám rád tmu." Zašeptal jsem a Sotaro zapnul baterku. Uf... Ten myslí snad na všechno, ne?

"Panebože!" Nejprve jsem nechápal, proč se zděsil, ale pochopil jsem jakmile jsem se podíval před nás. Ten někdo byl ve sklepě. Teď o tom ví a může Sotara nahlásit. potichu jsme šli dolů a já si všiml jedné věci. V-Vždyť to jsou sluneční brýle toho debila co si ze mě v základce utahoval. No i když on si utahoval ze všech.

Rychle jsem vyběhl nahoru a kašlal na to, že je tu tma jak v pytli. "Nariaki vylez! Hned teď!"

"H-hiro? Hiro!" Skočil ke mě a objal mě. "Měl jsem podezření. Je to pravda! Tohle je dům toho psychopata! Utečme než při-"

Díval se vyděšeně za mě. Teď jsi mě nasral hochu. Pomalu mě pustil a začal couvat. chápu Sotaro je za mnou. "U-Uteč Hiro! To prase je za tebou!" Tak to jsi přehnal. Sílu nemám, ale od základky jí mám určitě víc. Sotaro chtěl jít k němu a v ruce měl nožík, já ho ale rukou zastavil. "H-Hiro? Ty hop znáš?"

Podíval jsem se na něj stejně jako se na mě první den podíval Sotaro a dal jsem mu vší silou pěstí. On se skácel k zemi a já do něj začal kopat. "Nikdo nebude Sotara takhle urážet, debile!"

"Promiň! Omlouvám se!" Brečel, ale já do něj stále kopal bez slitování. To máš za to vše co jsi mě a ostatním provedl! A hlavně za to co jsi řekl Sotarovi.

"Hiro... Přestaň, takhle ho zabiješ, nechci aby jsi byl vrah jako já..." Sotaro mě zezadu objal a já se konečně uklidnil. "Mám to dokončit?" Kývl jsem a otočil se, abych se na to nemusel dívat. Slyšel jsem ten řev a to všechno. Nezdálo se ale že by si s ním nějak hrál. Prostě ho trošku pořezal a pak ho zapíchl. "Už je po všem."

Znovu mě objal a já vyděl i cítil na sobě tu krev. "Zašpiníš mi takhle oblečení." Přitulil jsem se k němu. Co to se mnou je? Ještě před chvílí bych utekl co nejdál, ale teď mi je to docela jedno. Možná proto, že jsem Nariakiho vždy nenáviděl a on mě taky. A teď tu bude prosit o smilování? Všichni jsou takový... I já.

"Tobě to nevadí?"

"Je to divný, ale... Ne, nevadí mi to." Jen mě ještě silněji objal. "Nepůjdeme si už lehnout?"

"Jo, jo půjdeme." Společně jsme se vydali do našeho pokoje, Sotaro šel ale ještě do koupelny a já vlastně taky. "Potřebuji se vysprchovat."

Tak jo, zpět k mému pravému já, takhle se sám sobě nelíbím. "J-Jo promiň." Nevinně jsem se usmál. "Jen nám dám vyprat oblečení."

"Dobře, hned ti ho dám." Kývl jsem a po chvíli byl přede mnou zase jen s ručníkem. Je milý, že se alespoň něčím zakryl. Vzal jsem naše oblečení a hodil to vyprat. Ještěže se v této době už nemusí oblečení třídit podle barvy.

"Jdu si lehnout, dobrou, z-z-"

"Z?"

"To nic. Dobrou." Co mě to sakra napadlo? Vážně jsem mu chtěl říct zlato?! Zalezl jsem pod peřinu a po chvíli usnul.