I psychopat má lidské srdce

21.

Probudil jsem se na posteli, ale nějaké neznámé. Že by to byl pokoj Shuna a A- Počkat. Proč mám sakra na rukách pouta?! 

"Už jsi vzhůru?"

"Goro?! Co to má sakra znamenat?!" 

"Nechtěli mi tě dát, tak jsem na to musel po zlým. Sledoval jsem vás. Hiro, musíš mě teď poslouchat, rozumíš?" Chytl mě za ruce a díval se mi do očí. Mírně jsem kývl a čekal co z něj vypadne. "Hrajou si s tebou. Ano. Možná si myslíš, že tě Sotaro miluje, ale všechno jen hrají. Mají dokonalý plán a až přijde čas, tak to vše hodí na tebe. Všechny ty vraždy a všechno ostatní."

Sice by to dávalo smysl, když říkali ať jim věřím a nikomu jinému ne, ale problém je, že já jim věřím. Miluji Sotara a to se nezmění. "Je to lež. Kdyby vážně měli plán, tak by se nedokázali tak bezproblémově smát a užívat si života!" 

"Mohli by se smát, stačí jim aby tě ignorovali."

"Ale oni mě neignorují! Nevěřím ti Goro! Jsi lhář co mě chce odtrhnout od mé první a jediné pravé lásky!"

"To není pravda!" Proč je sakra tak blízko, to se mi nelí-

"Počkat... Není možné... Že mě miluješ?" Teď se zarazil a díval se někam na zem. "Panebože! Vždyť je ti čtyřicet! Máš manželku!"

To snad nemyslí vážně?! "Rozvedli jsme se..." Cože?! Zase se mi podíval do očí a vypadalo to, že bude brečet. "Něco mě k tobě hrozně přitahuje... Nevím co to je, ale... Miluji tě, Hiro!" 

"Jdi ode mě!" Začal jsem sebou cloumat. Tohle se mi nelíbí! Já to nechci! Lanem přivázal pouta k posteli a já začal řvát o pomoc. 

"Nikdo tě neuslyší. Promiň, zlato..."

"Tak mi může říkat jen Sotara! Dej ze mě ty pracky sakra! Sotaro!" 

"Je v bezvědomí doma, ten ti teď vážně nepomůže." Začal jsem brečet a ještě víc sebou cloumat. Ať mě nechá! Rukama začal putovat po mém těle a to se mi vážně vůbec nelíbilo. 

"Goro, prosím..." Zastavil. Jo!" 

"Ale já tě miluju..."

"To neznamená, že se se mnou musíš vyspat! Nechápeš to? Já to nechci! A ty to víš! Akoprát tě pak bude hlodat svědomí."

"Máš pravdu..." Že by dostal rozum? "Ale nechám si tě tu. Neví, kde jsi, což je výhoda pro mě. Budu tě tu mít, dokud ke mě taky nezačneš něco cítit. Klidně si tě tu nechám i na celý život."

"To ti nevyjde, hajzle." Zasyčel jsem na něj a snažil se uvolnit své ruce, což bohužel nešlo. Ugh... Do čeho jsem se to zase dostal? Kolik vůbec je?

"Jdu pro večeři." Zvedl se a šel pryč. Konečně sám! Mám hlad jako vlk, ale mám to riskovat? A co Shun? Nemá otce, co může všechno? Ano! Takže mě najdou! Budou tu už brzo. Cítím to. Už jsou určitě blízko. Tady jsem lidi! Tady! "Na, večeře."

"Díky, ale jak ji mám asi sníst?!" 

"Tě nakrmím no." 

"To v žádném případě! Okamžitě mě pusť!"

"Aspoň mě nech tě nakrmit!" 

"Ne!" Sedl si na mě obkročmo a já sebou zase začal cloumat. Ať mě nechá! Uvěznil mě pod sebou tak, že jsem se nemohl pohnout. "Nech mě!" 

"To ti nepomůže. Letí letadýlko." Chtěl jsem nechat zavřenou pusu, ale on mě donutil ji otevřít. Nedobrovolně jsem spolkl to co mi do ní dal. byl to nějaký hnus, ale nemám na výběr. Jsem neskutečně slabý a to mě štve. Ani nevíte, jak hrozně moc mě to štve.