I psychopat má lidské srdce

5.

"Děkuju." On se... Zasmál? A rozcuchal mi vlasy. Grrr... Za to bych zabíjel. Naštvaně jsem si začal vlasy zase zpravovat.

"Um... Vím, že je to blbá otázka ale... Nemohl by sis mě vzít k sobě domů? Já jen... Nechci do děcáku..." Neodpovídal, ale vypadalo to že přemýšlí.

"Pokud mě nikdo nepředběhne." Znovu mi ty vlasy rozcuchal a já se na něj naštvaně podíval.

"Teď jsem je upravil!" Pak zvážněl... Řekl jsem něco špatně?

"Ale... Měl bys něco vidět, myslím, že potom bys se mnou už nechtěl být." Zdá se mi to, nebo v tom pohledu vidím smutek? Skrývaný, ale smutek? "Pojď za mnou."

Poslechl jsem a cupital za ním, pak otevřel dveře do sklepa a já si musel zacpat nos. No fuj... Neříkejte, že... Jo. Měl jsem pravdu. Sešli jsme totiž dolů a já to uviděl na vlastní oči. Chtělo se mi brečet a blít. "Mami, tati... Tohle je Hiro."

Mami, tati?! Si děláte srandu?! "Um... To jsou... Tví rodiče?"

Kývl. "Udělal jsem to v pouhých třinácti letech, když jsem se na ně naštval. Něco ve mě se přeplo... Užíval jsem si to."

Podíval jsem se na něj a lekl se. Usmíval se jak šílenec. Taky že je šílenec. Pak mu ale úsměv zmizel a vážně se na mě podíval. "Teď budeš chtít utéct, že?" No abych se přiznal, tak o tom vážně přemýšlím. "Něco ti řeknu. Den po tom co jsem je zabil jsem se sem vrátil a já... Brečel jsem, protože jsem si uvědomil, že už je nebudu mít nikdy zpět, že jsem udělal životní chybu."

"Dva roky potom jsem zjistil, že jsem gay a hledal jsem spíše mužské oběti. Užil jsem si s nimi a pak je zabil. Bylo mi jen patnáct a už jsem byl závislí na zabíjení. Je to jako droga... Víš, už jsem se jednou zamiloval a tom,u klukovi jsem to tu ukázal. Tvářil se stejně jako ty a pak... Zlomil mi srdce. Volal na mě policii. Musel jsem mu vyhrožovat, aby jim řekl že to byl jen vtip... A pak. Pak jsem ho musel zabít..."

Teď už jsem se vážně rozbrečel. Bylo mi ho líto, ale zároveň. Jsem k němu teď choval... Já ani nevím. Nějakým způsobem mě přitahuje, i když vím o tomhle. Co to se mnou je? To jsem až tak zvrhlí? Nakonec, nevím kvůli čemu, možná proto, že jsem se bál o svůj život, nebo taky proto, že mě přitahuje, ale... Spadl jsem mu do náruče a brečel dál.

Nejprve byl překvapený, pak se ale taky rozbrečel a objal mě. "Slibuji, že jestli se mnou zůstaneš, tak se pokusím přestat... Ne. Já přestanu zabíjet."

"Hmh..." Kývl jsem na to. Nevím proč, ale byl jsem šťastný. Kdyby přestal kvůli mě zabíjet, tak ne jen, že bychom zachránili hodně nevinných životů, ale tak bych já zachránil jeho. Zachránil ho před policií.

"Hm?" Podíval jsem se na mobil a otřel si slzy. "Promiň musím to vzít." On s úsměvem kývl a já vyběhl schody. "Ano?"

"Kde teď jsi? Schováváš se někde?"

"Ne... S někým jsem byl. Omlouvám se."

"Tak padej domů. Budeme na tebe čekat před domem."

"Dobře." S tímto jsem to položil a podíval se na Sotara. "Musím domů. Odvezou mě do děcáku."

"Odvezu tě tam."

"Ty máš auto?"

"Ano. Asi bys tomu nevěřil, ale mám i práci." Zasmál se a šel ke vchodovým dveřím.

"Um... Já mám stále jen tu košili..." Začal jsem přešlapovat a zčervenal jsem.

"Oh. Jasně. Promiň. Počkej tu." Poslechl jsem a čekal jsem na místě. "Tady, snad ti to bude."

Zalezl jsem do koupelny a převlékl se. Bylo mi to trochu velké, ale lepší než nic. "Je to docela v pohodě."

Sotaro si mě prohlédl od hlavy až k patě, u čehož jsem trošku zčervenal. Kývl a my šli konečně do auta.

Dojeli jsme až ke mě domů. Jediné co jsem nečekal bylo, že Sotaro vystoupí taky. Neměl by se od policie držet dál, kvůli podezření? "Kdo to je Hiro-chan?"

"Můj kamarád..." Podíval jsme se na něj a on kývl. "...Sotaro."

"Dobře. Pojď musíme jít."

"Můžu se zeptat..." Začal Sotaro mluvit a Goro kývl. "Kde je ten dětský domov kam Hira dáte?"

"Přesněji tam, na tom kopci, proč?"

"Děkuji!" Sotaro nasedl do auta a odjel. Já se usmíval od ucha k uchu a Goro se jen udiveně díval.

"Tak jdeme?"

"Ano." Nasedl jsem do auta a jeli jsme.

"Věci ti tam už odvezli."

"To nebylo třeba." Zachychotal jsem se. Vypadá to, že tam nebudu ani vteřinu.

"Co?" Neodpovídal jsem se a díval jsem se z okna.

Dojeli jsme na místo a tam nám hned oznámili, že máme zase odjet. Goro nic nechápal, ale já uviděl Sotara a hned ho objal. "Hej hej hej! Klídek, jo? Stále nejsem zvyklí na přítomnost jiného živého člověka." To poslední mi zašeptal do ucha, aby to ostatní neslyšeli. Jen jsem šťastně kývl.

Prostě zkusím zapomenout a ignorovat ten sklep. Ano, to bude nejlepší.

Heh... Tak trošku jsem zapomněla, že jsem si ráno řekla, že zveřejním jen tři díly... =D Myslím, že tohle tři díly vážně nejsou. Doufám, že vás to baví a že jste nezměnili názor. =D Už mám hodně předepsaného a teď je to docela nudné, ale kolem dvacaté kapitoly se to pomalu začne rozjíždět =D Hádám, že mě pak zabijete, ale... Ale! =D xD