I psychopat má lidské srdce

8.

"Dámy a pánové. Mám pro vás novou soutěž. Kdo by se chtěl zúčastnit, ať se přihlásí až řeknu. Půjde o tohle. Vy co se přihlásíte dostanete papíroví náramek s číslem. Budete po dvojicích a každá dvojce dostane nějakou písničku, kterou si vylosuje, ale pozor! Písničky budou jakéhokoliv jazyku. Všichni poté budete mít půl hodinu na nacvičení tance. Já, šéf a vaše oblíbená Aya..." Ihned jak se ozvalo to jméno tak několik lidí zatleskalo.

"... budeme porotci. Vítězní dvojice dostane ne jen VIP se slevami a přístup do VIP místností, ale také nějakou tu peněžní odměnu! Dám vám teď pět minut na promyšlení."

"Co ty na to? Přihlásíme se?" Nečekal jsem, že se budu chtít zúčastnit, ale ano. Chci to zkusit.

"Mě to rozhodně nevadí." Pokrčil rameny a já se usmál. Sice je z něj cítit alkohol, ale vypadá to, že je ještě v pohodě. Vydrží toho docela dost...

"Tak máte rozhodnuto?" Když se ozvalo ano, tak pokračoval. "Dobře, tak teď se přihlásí lidi co chcou soutěžit, utvoří dvojce a půjdou sem za mnou na pódium."

Šli jsme k němu. Chtěli jsme jít nahoru schody, protože to pódium je asi metr a kousek vysoké, ale nějak se to zaseklo a většina lidí prostě vylezla nahoru, jenže pro skrčka s 160 centimetry jako jsem já to není moc lehké.

"Tak pojď ne?"

"Uhm..." Naštvaně jsem se na něj podíval. On pochopil a vyzvedl mě nahoru. "Díky, obře."

Zasmál se a zase mě rozcuchal. "To ty jsi spíš trpaslík!"

"Ts..." Zasyčel jsem a vlasy si zase upravil. Přišli jsme za Shunem, který nám dal náramky, pak jsme si vylosovali písničku a šli dozadu něco zkusit vymyslet. "Co máme vlastně za písničku?"

"Hmmm... Počkej." Sotara začal rozdělávat papírek. vypadal překvapeně. "B-Baby?"

"Od koho?"

"As... tro?"

"To znám. Jedna holka to furt pouštěla u nás ve třídě."

"Vážně?"

"Jo. Je to korejsky a... Popravdě se mi to i líbí." Přiznal jsem.

"A máš nějaký nápad?"

"Počkej. Jdu se na něco zeptat." Nečekal jsem na odpověď a odběhl za Shunem. "Shune?"

"Ano?"

"Musí to být z naší hlavy, nebo můžeme použít už existující choreografii?"

"Klidně můžete."

"Díky!" Usmál jsem se a vrátil se k Sotarovi. "Nemusíme nic vymýšlet. Použijeme originál."

"Ale to nestihneme za půl hodiny."

"No... Popravdě já už za jednoho z nich tancovat umím..." Mírně jsem zčervenal.

"Opravdu?" Chvíli něco hledal na telefonu. "Kterého?"

"Toho uprostřed."

"Hm... Tak já budu tancovat za tohohle." Kývl jsem a stoupl si tak, aby Sotaro pochopil, že už chci cvičit. "Mohl bych se chvíli dívat jak ti to jde?"

"N-Ne!"

"Prosím. Neznám to. Neumím to tancovat. To mi pomůže." Povzdechl jsem si a kývl.

"Tak to pusť. Budeme tancovat tu první minutu, nic víc se mi nechce." Kývl a pustil to.

"Wow... Vážně umíš tancovat." Pochválil mě když jsem skončil.

"Díky. Co říkáš na to, kdybychom to trošku upravili? Je to tanec pro víc lidí, ne pro dva."

"Souhlasím." A tak jsem ho začal učit.

--- Po půl hodině ---

"Tak. Doufám, že už to umíte. Jdou se volat čísla, proto prosím všechny co trénovali na pódiu, aby šli dolů a přijde sem dvojice číslo jedna."

Poslechli jsme a čekali. "Jdeme sedmí, že?"

"Jo... Ale já to pokazím. Tento krok mi vážně nejde."

"To dáš." Povzbudivě jsem se usmál.

"Díky." Už zase... Zase to chce udělat. Už si docela i zvykám... Co? Proč se zastavil? Cítím jeho dech... Wow...

Tak tohle nečekal ani jeden z nás. Já jsem byl ten co spojil naše rty. Samozřejmě jsem se ale hned jak jsem si to uvědomil zase odtáhl. "P-Promiň."