I psychopat má lidské srdce

17.

Neodpovídal jsem, jen jsem vstal, vzal si svůj mobil a šel ke sklepu. "Hiro co se děje? Chováš se divně."

Takhle to jedině zjistím. Jestli na těle Nariakiho bude ještě nějaké... Tak to znamená, že si se mnou vážně jen hrál a já mu na to skočil. Jestli se to stane... Já- Já nevím co budu dělat...

Sešel jsem pomalu dolů a slyšel jsem jak jde Sotaro za mnou. Ignoroval jsem ten smrad ze kterého se mi chtělo blít, rozsvítil baterku a hlídal, abych špatně nešlápl a nespadl. Ne... Ne... Proč? Celý jsem se třásl a chtělo se mi brečet. "Hiro? Jsi v pořádku?"

"Sotaro?" Sklopil jsem bezmocně hlavu a snažil se nebrečet. To bolí... "Ty sis se mnou celou dobu jen hrál, že? To vše byli lži, že?!" Naštvaně jsem se na něj otočil a už nezadržel pláč. Díval jsem se mu přímo do očí. Byl docela zaskočený, pak se ale narovnal.

"Hiro..."

"Je to pravda, že?! Jen si se mnou hraješ! pamatuješ co jsme si řekli na začátku tohohle všeho?!"

"Pamatuji... Hiro, ale to-"

"Takže je to pravda, že?! Jen mě využíváš! Jen si se mnou hraješ a pak mi uděláš to, co všem tady! Budu jeden z nich , že?!" Brečel jsem naplno a nešlo to zastavit. Oba jsme úplně ignorovali, že někdo zvonil.

"Hiro, prosím, poslouchej mě!" Chytl mě pevně za ramena. "Nehraju si s tebou. nejprve jsem to tak plánoval, ale pak jsem zjistil, že mé city jsou pravé."

"A jak to chceš dokázat?!"

"Nevím. Udělám cokoliv. Prosím věř mi!"

"Tak proč zabíjíš dál? Přibyli nejméně dvě těla od té doby co jsi zabil Nariakiho!"

"Nedokážu to ovládat! Chci, věř mi, že vážně chci přestat, ale... Je to jako droga."

"Tak s tím přestaň! Přestaň kvůli mě! Všechno to tu uklidíme, ty přestaneš a já ti uvěřím!" Dost ho to zaskočilo a docela dlouho nemluvil, ale nakonec se mi podíval do očí.

"Zkusím to, ale je to pro mě opravdu těžké. Zkus mě pochopit. Zkus to. Vážně to není vůbec lehké!" Jen jsem trošku bolestivě kývl. Začal mi docela drtit ramena. Sílu má obrovskou, to je pravda. "Promiň, to jsem nechtěl."

Přitáhl si mě do objetí. Dám mu ještě šanci. Teď bude asi to nejhorší a nejtěžší období v mém životě. Snad to dopadne dobře...

Vyšli jsme nahoru, zavřeli a zamknuli sklep. Až teď jsme se začali soustředit na to, že někdo už nějakou tu chvilku buší do dveří a zvoní. Sotaro otevřel dveře a stála tam policie. "Co potřebujete?"

"Chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte tohoto člověka." Ten policista ukázal Sotarovi nějakou fotku. Stoupl jsem si vedle něj, abych taky viděl.

"Goro?"

"Vy ho znáte?"

"Ano, byl to kamarád mého otce. Něco jako můj strýc."

"Takže jste s ním měl dobrý vztah?"

"A-Ano... Co se stalo?"

"Celá jeho rodina je už dva dny pohřešovaná."

"Cože?!"

"Nevíte kde by mohl být?"

"Ne..."

"Počkat... Hiro, víš jak jsme byli dnes, tedy včera v tom kině?"

"No?"

"Nebyl mu ten muž před námi podobný?" Zkusil jsem se rozpomenout.

"Panebože! Vždyť to byl on!" Vyhrkl jsem z ničeho nic. "O-Omlouvám se."

"Ne, to je v pořádku. jak se ten film jmenoval?" Sotaro jim vše ohledně filmu řekl a já přemýšlel. Sotarovi přibyli dvě mrtvoly... Muž a žena, ale do tváře jsem jim neviděl, protože byli otočení čelem na zem. Je možné, že by to byli oni? Ne... To by mi neudělal.

"Dobře, děkuji, doufám, že jsem nerušil."

"Ne, to je v pořádku, na shledanou." Sotaro zavřel a otočil se na mě. "Nepřijde ti to divný?" Ztišil hlas. "Proč by v tuhle dobu policie jen tak obcházela domy?"

"To nevím, ale... Sotaro, teď pravdivě." Radši jsem šel až k němu a pošeptal mu to do ucha, kdyby nás odposlouchávali. "Nezabil jsi je?"

"Ne! To bych ti nemohl udělat! Počkat... Ty sis vážně myslel, že bych ti něco takového mohl udělat?"

"J-Já nevím.. Jsem z toho zmatený a nevím jestli ti můžu věřit, promiň mi to."

Jen kývl a dál jsme se nebavili, jen jsme odešli do ložnice, kde jsme si lehli a já po chvíli už skoro usnul. "Hiro? Už spíš?" Neodpovídal jsem a nechával zavřené oči. "Asi jo... Promiň mi to všechno, ale vážně tě miluji." S tím mě objal a dál už nemluvil. Miluju ho, ale... Bojím se, že on to jen hraje... Nakonec jsem i já usnul hlubokým a klidným spánkem.

"Hiro... Hiro..." Zase se mnou třepal a já se zase probudil. Počkat! Kolik je? Pět. Uf...

"Jak víš, že máme na sedmou?"

"Našel jsem tvůj rozvrh."

"A-Aha..."

"V kuchyni jsem nám už nachystal snídani, tak se pojď najíst." Kývl jsem, vstal a společně jsme šli do kuchyně. Stále nevím co si mám myslet... Je pravda, že je divné, že jsme se dali dohromady už po pěti dnech. I to, že jsme se moc neznali, ale i tak si mě hned vzal z děcáku. Já fakt nevím, co si myslet... "Děje se něco?" Luskl mi před obličejem prsty a já se konečně probral z přemýšlení.

"Nuttela!" Rozzářil jsem se, popadl ji a namazal si rohlík. Mňam! Zbožňuji nuttelu! Sotaro se mi zasmál a já mu tentokrát tu nuttelu podal, hned po tom co jsem si ten rohlík namazal, snědl jsem ho, umyl po sobě nádobí a šel se nachystat do školy. Sakra... První hodina je tělocvik. Super. Ten mi nikdy nešel a nemám ho rád!

"Jsi nachystaný?" Ozvalo se od dveří. Dočesal jsem si vlasy a přišel za ním, kývl jsem a jeli jsme ke škole. Celou cestu jsme mlčeli a byla taková... Napjatá atmosféra. "Ahoj, uvidíme se po škole..." Rozloučili jsme se jen zamáváním. Už to mi přišlo jiné... A nebyl jsem sám. Slyšel jsem kolem sebe samé šuškání o tom, že se normálně objímáme a líbáme a že se muselo něco stát.

Došel jsem do školy a celý den zase nedával pozor. Tentokrát mi to bohužel neprošlo a učitel, kterého jsme měli na poslední hodinu si mě zavolal do kabinetu. Sakra! Tohle je poprvé co se mi něco takového stalo.

"Hiro stalo se něco? Jsi vždy tak vzorný student, máš dobré známky a tak, ale teď poslední dobou jsi úplně mimo!" Snažil jsem se něco vymyslet.

"Jen... Mám strach jako všichni ostatní."

"Strach z čeho?"

"Z-Z toho psychopata." Je tak hnusné mu říkat psychopat...

"Copak jsi to neslyšel."

"Huh?" C-Co jsem neslyšel?!

"Dnes ráno kolem deváté hodiny se přišel sám přiznat k policii."