I psychopat má lidské srdce

20.

Dál jsem to neřešil, zase se opřel o Sotara a myslel na blbosti. "Jak dlouho vlastně ještě pojedeme?"

"K mé babičce jsou to ještě dvě hodiny cesty." unaveně jsem si povzdechl. Už mě to v tom autě nebavilo. Ano já vím, že jsme před chvílí byli venku, ale to mi nestačilo!

"Neboj se. Pak si můžeme spolu udělat klidně i pětihodinovou procházku, co ty na to?" To byl doufám vtip...

"No pětihodinovou jen pokud chceš abych umřel, ale na nějakou kratší, třeba si to tam projít, to bych bral."

"Dobře. No každopádně by někdo měl najít nějaký větší dům pro čtyři osoby, nejlépe se zahradou a něco trošku modernějšího."

"My s Ayou klidně něco najdeme."

"Dobře. My bychom mohli jít nakoupit nějaké oblečení, co ty na to, Hiro?"

"Beru! Doufám, že tam mají nějaké nákupní centrum!" Usmál jsem se. Možná se i trošku těším.

"No to nevím... Není to vesnička?" Aya kývla. Takže se už asi netěším...

"Ale kousek od ní je docela velké město ve kterém je skoro všechno." Tak jo, tak se těším!

"Tak tam zajedeme?"

"Ano!" Spokojeně jsem se uvelebil a 'užíval' si jízdu.

Opravdu jsme za ty dvě hodiny konečně dorazili na místo. Byl jsem neskutečně rád, že můžu konečně vystoupit, vážně se mi už v tom autě nelíbilo. Vystoupil jsem, protáhl se a zívl.

"Tak pojďte." Aya nám naznačila rukou ať jdeme za ní, tak jsme ji poslechli a následovali jsme ji až k jednomu domu na který zazvonila. "Ahoj babi. Potřebujeme dva pokoje s dvoulůžkovými pokoji na týden."

"Dobře, pojďte dál, chovejte se jako doma a nevšímejte si mě prosím." Ta paní byla docela milá, ale taky trošku divná. Vešli jsme dovnitř a Aya mě a Sotara zavedla k jednomu pokoji.

"To bude váš pokoj. Chovejte se jako doma." Usmála se a rozběhla se zpět za Shunem.

Když jsem se chtěl otočit na Sotara, tak jsem zjistil, že už dávno zmizel v pokoji. Také jsem vešel dovnitř. Docela dobře zařízený pokoj a je dost prostorný. Asi se mi tu bude líbit. "Tak co? Chceš jít ven hned, nebo až za chvíli? Nemáš třeba hlad?"

"Jo něco bych si dal." Uznal jsem.

"No... Stejně už je čas na oběd, tak se naobědváme, dobře?"

"Dobře." Vydali jsme se pomalu do kuchyně kde už Aya něco chystala, Shun ji pozoroval a seděl u stolu.

"Co to bude?" Sotaro si sednul vedle Shuna.

"Rizoto." Sedl jsem si naproti Sotarovi a čekal na jídlo, které po nějaké té době přistálo přede mnou na stole. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do toho. Mňam! vaří dobře. Sotaro se zakašlal a pak se mi podíval do očí.

"Musím říct, že vaříš líp než ona." Řekl upřímně a nahlas, tak že to oba dva slyšeli.

"Ty šmejde!" Shun po něm se smíchem skočil a začali se mlátit. Chvíli mi připomínali nějaké malé tygříky. Bylo to kawaii... Bylo poznat, že to oba berou jen ze srandy, takže jsme se s Ayou jen smály a pozorovali je.

"Hiro? Tak schválně! Zítra oba uvaříme stejné jídlo. Nakoupíme si na to suroviny a každý to udělá podle sebe. Shun a Sotaro to ochutnají a rozhodnou, kdo vaří líp!" Sotaro se Shunem přestali a začali nás pozorovat. Tak jo, ať je sranda.

"Beru!" Zasmál jsem se a podal si s ní ruku.

"To je můj kluk!" Ocitl jsem se v Sotarově náručí. "Zítra do toho dej celé své srdce, dobře?"

Zasmál jsem se a kývl. Pořád nemůžu uvěřit, jak jsem mu mohl nevěřit... "Miluju tě, Sotaro." S tím jsem mírně zčervenal a políbil ho. Nebyl by to on, kdyby ten polibek neprohloubil. Úplně jsem zapomněl, že tu ti dva jsou a obmotal mu ruce kolem krku.

"Hele kluci, vím, že si teď užíváte romantickou chvilku, ale my jsme stále tady." Tohle nás oba probudilo a odtáhli jsme se od sebe.

"Jste tak kawaii..." Aya se zase začala rozplývat a my se rozhodli odejít do pokoje.

"Co teď?"

"Nepůjdeme už do toho obchodního centra?"

"Tak klidně, ale bude nám na to stačit čas?"

"Doufám, že jo. Kolik je hodin?"

"Jsou dvě hodiny a devět minut."

"To by mělo stačit, ne?"

"Jo asi jo, tak pojď." Následoval jsem ho do auta, kde jsme s pomocí Shuna nastavili navigaci a vyjeli.Nebylo to vůbec daleko, takže jsme tam byli ani ne za pět minut. "Tak kam chceš jít jako první?"

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem ukázal na úplně náhodný obchod s boty. Vždy jsem byl vybíraví, když šlo o boty, takže tím začneme. Vešli jsme do obchodu a po pár minutách měl sotaro vybráno. Já se stále jen díval kolem. Ne. Ne. Ne. "O MŮJ BOŽE! Oh... Promiň."

"To nic. Líbí se ti některé?"

"Jo!" Ukázal jsem na modročerné boty. Jsou tak dokonalý!

"A jsou ve slevě, to berem."

"Kolik stojí?"

"Dva tisíce."

"Cože?!"

"Neboj, platím." Zasmál se Sotara a mířil k pokladně.

"Počkej! To nemůžeš! Jsou hrozně drahý!" Snažil jsem se ho zastavit, ale připadal jsem si jako vzduch. Fakt jsem až tak neviditelný? Když jsme vyšli z obchodu, tak jsem se na něj uraženě podíval. "Poslouchals mě vůbec?! A co když mi nebudou?!"

"Neboj, budou ti, máš malinkou nožičku. A... Ber to jako dárek z lásky." Zamračil jsem se, vzal si ty boty a zkusil si je.

"Nerad to říkám, ale máš pravdu. Jsou mi dokonale."

"Ale notak... Tak se nezlob."

"No jo... Děkuji!" Skočil jsem mu kolem krku. Jsou dokonalý. Otec by mi je za tu cenu nikdy nekoupil, ale on to udělal.

---

"Ugh... Bolí mě nohy..."

"A kdo tu chtěl tak hrozně chodit?"

"To bylo v autě! A ještě jsem nevěděl, že toho tolik koupíme!" Zrovna jsme seděli u několika 'obchodů' s jídlem. Seděli jsme u stolu pro čtyři lidi. Dvě židle jsme zabrali my a zbytek naše tašky. "Už nikdy nechci tolik nakupovat..."

"Ani já. Koupím něco k večeři, počkej tu." Kývl jsem a čekal. Začal jsem se docela nudit, tak jsem pozoroval malé děti co tu běhaly a hrály si. Jsou roztomilí... "Na co myslíš?"

"Nejsou roztomilí?" Ukázal jsem na ty malé děti.

"Možná. Nevím. Nemám moc rád děti."

"Aha, promiň. Co jsi donesl dobrého?"

"Nevadí. Mám jednu velkou Colu a dva burgery" Podíval jsem se na to a pustil jsem se do jednoho burgeru. Pak jsem to zapil a počkat, až dojí i Sotaro.

"Zdá se mi to, nebo jen moje jídlo jíš tak rychle?"

"Jo. To bude tím, že vaříš zatím nejlíp."

"Děkuji. Půjdeme?"

"Jo." Vzaly jsme tašky a šli do auta. tašky jsme dali do kufru, sami nastoupili a jeli 'domů', kde na nás už čekala Aya a Shun.

"Ahoj! Kde se loudáte? Vy jste horší než holky! No ale teď k věci. Se Shunem jsme našli hrozně hezkej dům. Je velký, ale levný a má obrovskou zahradu s bazeném. Podívejte." Aya nám dala před obličej nějaký obrázek. Já ale nemohl zaostřit, protože se mi začala motat hlava.

"Sakra... Někdo něco dal do té Coly..." Víc jsem neslyšel, protože jsem upadl do bezvědomí.