I psychopat má lidské srdce

14.

  "Hiro.. Hiro..." Třepal se mnou někdo a já se konečně probral. Hodil jsem po něm pohled jako: Ono hoří? zasmál se a pohladil mě po tváři. "Škola volá!"

"Cože?!" podíval jsem se na hodiny. Šest hodin. Jak ví v kolik vstávám? "Počkat... Ty jsi se probudil tak brzo jen kvůli mě?"

Kývl. Chtěl jsem něco říct, ale on mě předběhl. "Na stole máš snídani se svačinou."

"M-Myslím, že uvařím večeři."

"Vážně?!" Tak teď jsem se začal smát. Vypadal jako pes a vůbec nebylo těžké si ty uši a ocas představit.

"Ano, vážně."

"Super! Myslím, že se nedočkám večeře!" Znovu jsem se zasmál, vstal a šel si nachystat uniformu do školy. Sotaro čekal na posteli a pozoroval každý můj pohyb, což mě troš- hodně znervózňovalo.

Vydal jsem se do kuchyně a Sotaro šel hned za mnou. "D-Děkuji." Kousl jsem do rohlíku. Ach jo... Musí mě pořád tak pozorovat? Huh? Krev je pryč. "Ty jsi to uklidil?"

"Jo."

"Kam jsi ho dal?"

"Do sklepa."

"A-Aha..." Pomalu jsem dojedl a konečně bez toho aby mě pozoroval zmizel v pokoji, kde jsem se nachystal do školy, pak jsem šel ještě za Sotarem a zezadu ho objal, což nečekal, protože se díval z okna a myšlenkami byl jinde.

"Tady je někdo najednou pořádně přítulnej, co?"

"Nesměj se mi! Nemůžu za to!"

"Kawaii..." S tím mě znovu políbil. "Ještě si sedni. Svezu tě."

"Huh? T-Tak děkuji." Bohužel to uteklo hrozně rychle a už jsem byl před školou.

"Pracuji až do osmi, takže se uvidíme až večer. Nezapomeň co jsi slíbil!"

"Neboj." Usmál jsem se. Hele? Zdá se mi to, nebo se už snaží věřit lidem? Už se netváří, tak jako předtím. "Jsi se nějak změnil, ne?"

"Oh? Všiml sis! To bylo kvůli tobě, protože mi na tobě záleží." Mírně jsem zčervenal a rozhlídl se. Sice se pár lidí dívalo, ale já na to kašlu. Přitáhl jsem si Sotara blíž a políbil ho. I s jazykem. Nečekal to a já se jen zasmál do polibku. Bohužel jsme se brzo museli odtáhnout, protože brzo začne škola. Slyšel jsem jak se pár lidí znechutila a někdo dokonce zapištěl. Já ty lidi nechápu.

"Tobě nevadí, že to teď ví půlka školy?" Přitáhl si mě do objetí.

"Ne, nevadí. Miluju tě." Naposledy jsem mu dal kratší pusu na rozloučenou a otočil se na odchod.

"Já tebe taky. Uvidíme se večer, ahoj."

"Ahoj." Pak už jsem jen slyšel startování auta, tak jsem se ještě otočil a zamával mu, což mi oplatil a odjel. Tak... už zase jsem sám.

Celý den proběhl hrozně pomalu. Byl nuda, neměl jsem co dělat a neskutečně jsem se těšil domů, což se mi nakonec vyplnilo. "Takže to je pro dnešek vše, můžete jít domů."

Konečně! Vypadl jsem z té debilní školy a doslova běžel domů. Po cestě mě zastavila jen jedna věc a to debilní semafor. "Um... paní? Je červená!" Neslyší mě... "Madam!" Nic. To auto ji přejede! Vždyť jede obrovskou rychlostí! To nezabrzdí! Natáhl jsem se a tu paní jsem vší silou táhl dozadu, až jsem z toho spadl a ona na mě. Ten muž to doopravdy nezabrzdil. Podařilo se mu to až asi dva metry po konci přechodu.

"Jste v pořádku?" Staral jsem se hned. Ta stařenka se na mě usmála.

"Děkuji mladý muži. Jednou se vám to vrátí." S tím se zvedla a přešla přes přechod, protože už byla zelená. Nejprve jsem byl zmatený, ale nakonec jsem se zvedl a běžel domů. Doma jsem se převlékl a šel jsem vymýšlet co udělat na večeři...

Ještě si s tím ale nemusím dělat hlavu, protože je půl třetí a on přijde až po osmé. Co budu do té doby dělat? V sedm začnu vařit, takže mám teď čtyři a půl hodiny. Mohl bych se kouknout co je v televizi, třeba mě to zabaví.

Sedl jsem si k televizi a projížděl kanály. Nic... Nic... Nic... Ugh! Co mám teď dělat? Jak se mám bez něj zabavit? To nejde!

Zkusím mu zavolat. Heh... On ani neví, že znám jeho číslo.

"Sotaro? Kdy se vrátíš? Nudím se."

"Hiro? Jak znáš mé číslo?"

"Tajemství."

"Uh? No... Pokud to půjde takhle dobře, tak přijdu mnohem dřív."

"Vážně? A v kolik tak?"

"Zhruba za dvě hodiny."

"Takže v pět?"

"Jo... Nějak tak. Už se nemůžu dočkat na večeři! No nic. Já už musím jít, ahoj zlato."

"A-Ahoj." Jakto, že on mi zlato dokáže říct, ale já ho tak nazvat nedokážu? Divné... Mám dvě hodiny. Co uvařím? Zkusím se kouknout do té kuchařky co bych tak mohl udělat.

Omeleta! Rýžová omeleta! A něco mu na ni napíšu. Už se těším!

Nachystal jsem si suroviny, ale ještě jsem nezačal, protože by to mělo zabrat jen kolem dvaceti minut plus úklid, takže potřebuji jen třicet minut. No ale stejně. Než jsem našel všechny suroviny, tak to zabralo docela dlouho. Ještě mám hodinu a půl, což znamená hodinu nudy a zbytek vaření. nebo bych mohl ještě udělat nějaký ovocný pohár. Ovoce tu má hodně, ale má zmrzlinu? Zkusím ji najít.

Nemá... ale můžu udělat takový, který mi dělal otec, když jsem byl malý. Ale pochybuji, že má doma ně- Co tu dělají jahody?! A šlehačku má, takže to mám vymyslené. Začal jsem to všechno chystat a umyl jsem nádobí. Chvilku potom co jsem po sobě všechen ten bordel uklidil, tak jsem uslyšel jak někdo odemyká.

"Hiro? Jsem-" Ha! To nečekal, že ho hned obejmu! Zase se mi začal smát, ale já ho ignoroval, vzal jsem ho za ruku a táhl ho do kuchyně, kde už byla omeleta nachystaná na stole. Ty poháry jsem dal do ledničky, aby byli trošku studenější. Podíval jsem se na Sotara a tomu se rozzářili oči.

Sedl jsi ke stolu popřál dobrou chuť a zase to do sebe začal ládovat. Tentokrát jsem se ani nelekl, jen jsem v klidu popřál dobrou chuť a dal se do jídla. Jakmile Sotaro dojedl, tak mě jen pozoroval, nic víc nedělal. myslím, že ho to i docela bavilo, protože se usmíval.

Dojedl jsem a ihned jsem se ocitl v jeho náručí a s jeho jazykem v mé puse. Nijak jsem neprotestoval, právě naopak. Líbilo se mi to. Obmotal jsem mu ruce kolem krku a ještě víc se na něj natiskl. když jsme se od sebe odtáhli, tak jsem to využil k tomu abych mu řekl o těch pohárech. "Udělal jsem i zákusek."

S tím jsem se zvedl a donesl nám ty poháry. On vážně teď vypadá jako dítě. Také jsem začal jíst a během chvilky jsem to měl snědené. "Hiro? Chci ještě jeden zákusek.."

"Víc už-" Tak takhle to myslel? Aha... No počkat! Doufám, že nechce dělat... Tamto.