Maska ✔️

19. kapitola

Tenley

Čekala jsem, že nám otevře služebná, ale k mému překvapení stála na prahu Lynn Newtonová. Byla odlíčená, měla na sobě tepláky a s nimi ladící černý přehoz, kterým si zakrývala průhledné bílé tílko, přes které jí lehce prosvítala drobná prsa. Vlastně měla dost podobnou figuru jako já. 

,,Dobrý den, paní Newtonová, mohli bychom dál?"

Lynn pohlédla na Jamese a ustoupila stranou. Ve velkém prostoru Newtonovic domu byla ticho jako v hrobě. Pořád jsem měla ještě trochu zrychlený dech, takže mi teď připadalo, že hrozně funím. 

,,Asi jsme vás zastihli při nějaké práci, že?" ozval se James, když nám pokynula, abychom se posadili ke stolu, který byl pohřbený pod hromadou papírů a desek. 

,,Ne, to je v pořádku," vydechla a spěšně ten binec aspoň trochu urovnala, aby udělala místo na občerstvení. ,,Co si dáte k pití?"

,,Vodu, prosím."

James přitakal, a když se Lynn vzdálila, věnoval mi nevyzpytatelný pohled, kterému jsme tak úplně nerozuměla. Měla jsem ale tušení, že se v jeho výrazu jen odráží nepříjemný pocit ze špatné zprávy, kterou budeme muset paní Newtonové sdělit.

,,Tak, tady to je," krátce si odkašlala a posadil se naproti nám. 

,,Je tu váš manžel?"

Lynn na mě jen zavrtěla hlavou a pak mi věnovala tázavý výraz. Tohle jsem opravdu nesnášela. Nesnášela jsem oznamovat pozůstalým, že přišli o někoho, koho milují. Vždycky to byl ten okamžik, kdy jsem si přála, aby na světě neexistovala žádná empatie. Aby srdce bylo jen orgánem, které není schopné cokoliv cítit. Které prostě jen bije, když něčí jiné už ne. 

,,Co je to za papíry?" zeptal se James a já tiše polkla, načež jsem se napila, protože mi bylo jasné, že ať to budeme sebevíc oddalovat, ničemu se ve výsledku nevyhneme.

Když se naši zabili při autonehodě a já se dostala do dětského domova, nebyly mi ještě ani tři roky. Nepamatuju si nic z toho, co se tehdy stalo, jednak proto, že o to ani nestojím, ale taky, a to převážně, kvůli tomu, že není nikdo, kdo by mi to mohl připomenout. Jen na základě logických předpokladů jsem si vyvodila, že nějací svědci zavolali záchranku, protože našli na zadním sedadle vřískající dítě, ale k ničemu dalšímu jsem se nemohla dobrat. 

,,Snažím se nějak důstojně naplánovat pohřeb, pokud možno soukromý, ale nedaří se mi to. Trvám na tom, aby byla Samantha pohřbena na stejném místě, jako zbytek mých příbuzných, jenže ten hřbitov je tak plný, že mi to nechtějí schválit. Přichází v úvahu jen urna, jenže..."

Vyměnila jsem si s Jamesem krátký pohled, zatímco se Lynn s pohledem upřeným na své třesoucí se prsty snažila nerozbrečet. 

,,Kde je ten hřbitov?"

,,V Belfastu," vydechla roztřeseným hlasem. ,,Kousek od mého prvního domova."

,,Aha." Na nic jiného jsem se nezmohla. Měla jsem plnou hlavu toho, co budu muset říct následně. ,,Paní Newtonová, my víme, že to teď máte těžké a neradi bychom vám ještě přitížili, jenže nejsme oprávněni to před vámi tajit."

Lynn poplašeně zamrkala a předklonila se, takže k nám byla blíž. Periferně jsem viděla, jak James ztuhl, protože se chtěl odtáhnout, aby si udržel profesionální odstup. Jenže tohle bylo trochu složitější. V případě, kdy oznamujete úmrtí v rodině, je lepší ukázat svou lidskou tvář a profesionalitu na chvíli opomenout.