Maska ✔️

21. kapitola

James

,,Kde je Tenley?" zeptal se Thomas a já, s pohledem upřeným na obrazovku počítače, v duchu zaklel. ,,Nevím. Napsala mi, že si potřebuje nakoupit trochu jídla. A i kdyby to nebyla pravda, je v práci pořád, takže má nejspíš právo na vyřízení osobních záležitostí."

,,Osobní záležitosti by si měla vyřizovat mimo pracovní dobu, která pořád ještě existuje. Kolikrát ani nevím, co tu vlastně dělá."

Pohlédl jsem na svého šéfa a trochu drze nadzvedl obočí. ,,No co asi? Doma jí hrozí, že usne. Tady se jí to stát nemůže, když se celou noc vrtá ve spisech a přebíhá z kanceláře k automatu, aby si dala další čaj."

,,No, to je vskutku zajímavý život v osmadvaceti letech," zkonstatoval Thomas a vyšel z místnosti, načež se ještě ozvalo: ,,A jen mě ten její workoholismus přesvědčuje, že nic čistě osobního zrovna teď nevyřizuje."

Poklepal jsem tužkou o hranu stolu a vytáhl z kapsy kalhot služební telefon. Pokud Tenley dělala něco z impulzu, pochybuju, že myslela na cokoliv navíc - třeba na to, že bych ji mohl vysledovat právě přes mobil.

Jak jsem čekal, až systém vyhledá správné zařízení, napadlo mě, že se rozhodla vrátit k té stezce. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si ji představil samotnou v lese, jak tam bezhlavě okouní a snaží se naleznout odpovědi, aniž by si uvědomovala, že by se mohla velmi snadno chytit do pasti. 

Systém mě upozornil, že našel shodu. Měl jsem teď napíchnutý její telefon, její služební telefon, a ten byl doma. 

Zvedl jsem oči v sloup a vytáhl z horního šuplíku svůj osobní mobil, abych zkusil udělat stejný proces i s ním, jenže tentokrát jsem se shody nedočkal. Už jsem chtěl začít hlasitě nadávat, jenže se na prahu opět zjevil Thomas, takže jsem se ovládl.

,,Teď jsem měl hovor," řekl a já potlačil nutkání praštit do stolu. bylo mi jasné, že jde o Tenley. Že zase někde blbne.

Tenley 

Pohlédla jsem na tlusté sklo, které odděluje vězně od návštěvníků. Většinou to bývají rodinní příslušníci nebo lidé jako my, kteří rodinné zázemí nemají, a tak se dali na kariérní dráhu kriminalistiky. Že jsem dříve, sotva dospělá, přemýšlela, jestli není lepší být padouch než klaďas, byl nepopiratelný fakt, a možná proto jsem brala zločince ''jen'' jako hajzly, ale neodpírala jim lidskost. Tohle totiž, to násilí a nenávist, jsou tak přirozené vlastnosti, až to bolí.   

Do místnosti za sklem vešel strážce, se kterým jsem již měla tu čest. Když sem Avery nastupovala, byl to právě on, koho jsem požádala, aby ji střežil jako oko v hlavě, protože jsem se bála, aby se nepokusila si něco udělat a tím pádem by si celý tenhle doživotní proces za mřížemi pěkně zkrátila. Chtěla jsem, aby si přinejmenším vymáchala čumák ve všech těch svinstvech, za které nese zodpovědnost. A pak jsem si taky přála, abych se jí mohla podepsat na kůži kuchyňským nožem, přesně jako to ona udělala mně. 

Vidíte? Násilí a nenávist je v každém z nás. Oko za oko, zub za zub, to bylo, je a bude. Historie o tom koneckonců vypovídá své.

,,Deset minut, detektivko šéfinspektorko. Pokud to budete protahovat, budete se muset smířit s tím, že konverzace bude pokračovat s mou asistencí."

,,Bez obav," řekla jsem a krátce si odkašlala, abych se zbavila knedlíku v krku. ,,Deset minut postačí."

Přikývl a vyšel z místnosti zase ven. Pár vteřin, které mi připadaly jako hodiny, jsem se dívala na bílé dveře přede mnou, které v kontrastu s tmavě šedými zdi a podlahou ve stejné barvě zářily jako vchod, který má naivní dítě v nějakém fantasy filmu nalákat do pasti, ze které už nikdy nevyvázne.