Maska ✔️

9. kapitola

Tenley

Když hledíte na mrtvolu člověka, kterého jste neznali, vyvolá to ve vás spoustu pocitů i myšlenek, jenže jen máloco z toho je dostatečně uchopitelné. Je vám sice nevolno, ale nepozvracíte se. Já vám toho člověka líto, ale nerozbrečíte se. Všechno je to potlačené, protože se vám při pohledu na cizince nepromítne žádná vzpomínka na čas, jenž jste s ním strávili. Je to prostě prázdné. Tohle ovšem ne. Tohle nebylo prázdné.

,,Už podle protržené látky na bundě to odhaduji minimálně na pět střel do zad. A pak ještě několik do hlavy."

Mlčky jsem se sklonila na našim mrtvým kolegou a přemýšlela, proč se tohle vůbec stalo. Ať už to udělal kdokoliv, musel mít na Tobbyho pořádný vztek. Ne každý vystřílí veškeré náboje na jednoho člověka. 

,,Jsi v pohodě?" zeptal se mě David.

Přikývla jsem a znovu se narovnala, protože jsem toho v té tmě stejně nebyla schopna moc vykoukat. ,,Jsem. Jen přemýšlím, jestli to může být stejný chlap. Tohle nevypadá na jeho dílo."

,,Takhle bych nad tím nepřemýšlel. Jeho obětí byla mladá dívka, kterou uškrtil. Tohle je úplně něco jiného."

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se směrem k obloze, která byla bez jediné hvězdy. Na chvíli mi to pomohlo v přemýšlení, než jsem zase sklopila pohled na Tobbyho Silse a proud myšlenek se mi přerušil. ,,Já... jen si myslím, že je trochu zvláštní najít ho mrtvého pár hodin po konferenci, kde oficiálně oznámil, že povede případ. Co když ho chtěl odklidit z cesty?"

David zavrtěl hlavou. ,,Proč by to dělal?"

,,Hele, vy dva, vážně si nemyslím, že tohle je nejlepší místo, kde řešit vrahův motiv. Navíc pořád nevím, jestli je to chlap," sdělil nám James úsečně a rozešel se směrem k pásce, aby něco zavrčel na novináře, kteří se začínali cpát čím dál blíž.

,,Má pravdu, tedy bychom to neměli řešit," řekla jsem a chytila Davida za rameno, abych ho odtáhla směrem k autu. ,,A mimoto, teď tu ničemu nepomůžeme."

,,Detektivko Williamsová, nemůže mít smrt Tobbyho Silse spojitost s Avery Flemingovou?" zařičela na mě nějaká novinářka, ale já se ani neohlédla a rovnou nastoupila do služebního auta, o kterém jsem věděla, že s ním přijel David. 

Když nastartoval a vyjel, napsala jsem Jamesovi stručnou smsku, aby zítra přišel do práce už v sedm. Jeho kladná, a stejně tak stručná, odpověď přišla téměř okamžitě. Bylo mi jasné, že pokud nepojede domů vybít si vztek na boxovacím pytli, namíří si to rovnou do kanceláře, aby si tam mohl za zavřenými dveřmi pořádně zanadávat o tom, jak se nám to začíná vymykat z rukou.

,,Kam jedeme?" zeptala jsem se, když David odbočil jiným směrem, než byl můj domov. 

,,Ke mně. Chci ještě něco probrat o Tobbym."

Chytila jsem se za látku svého lehkého svetříku, ve kterém mi byla kosa. ,,Mám hlad. Nezajdeme raději někam do fastfoodu?"

Krátce si odkašlal. ,,Dobře, jak chceš. Někam zajedeme, sníme si to v autě a pak zajdeme do baru, kde bude větší klid. Kdyby sis chtěla sednout v přeplněném McDonaldu, nevyřešili bychom vůbec nic."

,,Dobře," souhlasila jsem a cítila lehkou nevolnost, která byla bezpochyby způsobená tím, co se právě stalo. Byla jsem už svědkem úmrtí několika svých kolegů. Pár se jich zabilo při výjezdu a několik jich spáchalo sebevraždu, protože se neuměli poprat s tlakem, jenž na ně byl vyvíjen. Poslední případ byl tenhle - že si na ně někdo najal vraha nebo byli zastřeleni nešťastnou náhodou, když se připletli do potyčky. Velice jsem pochybovala, že by se Tobby do něčeho připletl. Za tím bylo něco jiného. A ať to bylo jakkoliv, v duchu jsem křičela, že se to nemělo stát.