Vyšla jsem z chatky. Ani nevím kam jsem chtěla jít. Prostě někam pryč. Pryč od breku. Pryč od viny. Pryč od něho. Od člověka, kterého jsem rozbrečela. Šla jsem po dřevěné cestě vedoucí k hlavní budově hotelu a jídelně. Cestou jsem minula pár holek, které tu jsou se mnou.
Nejspíš byly na obědě. Přece jenom je kolem poledne. Vrhly na mě divný a pohrdavý pohled. Předpokládám, že už se rozkřikla novinka, že sdílím pokoj s Jungkookem.
Při pomyšlení na něj se mi do oči vlily slzy. Rozběhla jsem se. Prostě někam. Minula jsem Yoongiho. ,,Yu?" zakričel ještě za mnou. ,,Nech ji Yoongi. Musí se uklidnit z toho co se stalo" zastavil ho Jin, když se za mnou chtěl rozběhnout. Díky Jine. Opravdu teď potřebuji být sama.
Běžela jsem do nějakého parku. Byla tam lavička tak jsem si na ni hned sedla. Zase jsem se rozbrečela. Neměla jsem už ani pořádně co brečet. Byla jsem tam dlouho. Celou dobu jsem přemýšlela. Ze všeho toho pláče jsem byla unavená, takže se rozhodla jít zpět na pokoj.
Bylo mi jedno, že tam bude. Už mi bylo jedno úplně všechno. Zvedla jsem se a jako tělo bez duše jsem se vydala zpět. Po chvíli jsem byla u hlavních dveří našeho pokoje. Zmožena jsem vešla dovnitř a mířila si to na terasu. Sedla jsem ni lehátko a tupě sledovala moře.
Ani jsem si nevšimla, že tam Kookie není. Už jsem skoro usla, když mě najednou probral zvuk prásknutí dveří a tiché vzlyky. Zvedla jsem se z lehátka a potichu šla do pokoje. Přesně jsem věděla komu ty vzlyky patří.
Měla jsem pravdu. Jungkook ležel na posteli a hlavu mě zavrtanou v polštáři. Pomalu jsem si sedla vedle něj na postel a svou ruku mu položila na záda. Začala jsem ho pomalu hladit. Přestala jsem v moment kdy zvedl hlavu. ,,Yu?" podíval se na mě s uslzenýma očima.
Ten pohled na něj mě ničil. A ještě víc to, že plakal kvůli mě. Jen jsem se skleněnýma očima přikývla. Hned mě objal a mu jeho objetí opětovala. Začal vzlykat nanovo. ,,Ššš... to je dobrý. Jsem tady" snažila jsem se ho nějak uklidnit.
Neodpověděl. Jen mě víc stiskl. Po chvíli se konečně uklidnil a odtáhl se ode mě. Otřel si usazené tváře a bylo mu úplně jedno, že ho takhle vidím. Že ho vidím nenalíčeného bez sexy výrazu, ale s opuchlými tvářemi a červenýma očima. ,,Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal. Ani nevíš jaký jsem o tebe měl strach." omluvně jsem se něj podívala a sklopila hlavu. Chvíli ticha přerušilo kručení v mém břiše. ,,Obědvala jsi?" záporně jsem zakroutila hlavou a ještě víc ji sklopila.
,,Tak pojď" řekl a chytil mě za ruku. Mé tváře nabraly lehce červený nádech, ale neprotestovala jsem. Vlastně... byla jsem ráda. Jeho ruce byly tak hebké. Dotýkala bych se jich pořád. Už byl večer takže jsem se nemusela bát, že by někdo viděl jak mě drží za ruku.
Chvíli mě táhl za sebou, ale já jsem ho pak dohnala takže jsme šly vedle sebe. Jeho ruku jsem nepouštěla i když bych mohla a měla když už mě nemusel táhnout. Moje srdce vynechalo pár úderů když propletl naše prsty.
Udiveně jsem se podívala na naše ruce. On se jen usmál a jakoby nic pokračoval v cestě. Kolem nás prošel Taehyung a měl výraz typu: vy jste spolu? Taky jsem se na něj podívala a zakývala hlavou v nesouhlasu. Nemusela jsem nic říkat aby pochopil co tím myslím. Pak se ale podíval opět na naše ruce a trochu naklonil hlavu na stranu a měl nechápavý výraz.
Hlavou jsem pohla tak, abych dala více najevo, že to udělal on. Tae pokynul hlavou tak, že to snad pochopil a bez jediného slova pokračoval v cestě. Vlezli jsme do jídelny, kde už nikdo nebyl.
Naštěstí tam ještě bylo nějaké jídlo. Najedli jsme se a pak šli zpět na pokoj. ,,Nechceš se ještě trochu projít?" zeptala jsem se ho. ,,Jo proč ne" souhlasil Kookie a opět mě chytil za ruku a propletl naše prsty.
,,Kam vlastně jdeme?" zeptal se po chvíli. ,,Na místo kde jsem byla. Když jsem tam seděla, tak jsem si všimla jak je to tam krásné." řekla jsem a pokračovala v cestě.
Začínala být trochu zima tak jsem se víc natiskla k Jungkookovi. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle děje. Ani v mých snem se nedělo nic podobně krásného. Kookie rozpojil naše ruce a jeho ruka, která byla ještě před chvíli v mé se najednou ocitla kolem mých ramen.
Tím, že mě takhle objal jsem k němu byla ještě blíž. Po chvíli chůze jsme tam konečně byli. Bylo to snad ještě krásnější. Pravda, když jsem tu byla tak jsem přes slzy pořádně neviděla. Sedla jsem si na tu lavičku a Jungkook hned vedle mě.
,,Kookie?" oslovila jsem ho najednou. ,,Hm?" dal mi tím najevo, že mě poslouchá, ale nechce rušit to krásné ticho. ,,Proč tohle všechno děláš?" nedalo mi to a zeptala jsem se ho i za cenu toho, že ono ticho prolomím.
,,Co tím myslíš?" zeptal se mě nechápavě. Otočil se ke mě čelem a zadíval se mi do očí. ,,Proč se o mě tak bojíš, proč ti na mě tak záleží když mě vůbec neznáš a proč se se mnou držíš za ruku, aniž by jsme spolu něco měli. Vždyť jsi kvůli mě i brečel" čekala jsem na odpověd. K té se bohužel neměl.
Místo toho se ke mě nahnul tak blízko, že chybělo pár milimetrů aby se naše rty spojily. ,,Proto..." už jsem čekala, že to udělá, ale když mezi námi byl zhruba milimetr a já cítila jeho splašený dech na mých rtech a on musel slyšet mé rychle tlukloucí srdce, tak si to rozmyslel a odtáhl se.
Chtěla jsem aby to udělal. Bylo mi líto, že si to rozmyslel. ,,Slunce za chvíli zapadne. Měli bychom jít." souhlasila jsem s ním a taky se zvedla. Tentokrát jsem to byla já kdo spojil naše ruce. Jen se na mě usmál a pokračoval v cestě.
Po pár dlouhých minutách chůze jsme konečně dorazili do našeho pokoje. Otevřel dveře a nechal mě jít první. Šla jsem si na sebe vzít něco teplejšího abych mohla venku pozorovat západ slunce. Kookie měl nejspíš stejný nápad protože už byl venku.
Seděl na sedačce. Sedla jsem si na druhý konec a pozorovala slunce pár metrů nad hladinou moře. Nechtěla jsem být tak odtažitá, tak jsem si sedla hned vedle něj. Dal mi ruku okolo ramen a přitáhl si mě blíž. Chvíli jsem se dívala na jeho krásnou tvář, ale pak se na mě otočil a já jsem zrudla.
,,Neodpověděl si mi na otázku" řekla jsem po chvíli. Stále nic neříkal a sledoval západ slunce. Smířila jsem se s tím, že mi to nejspíš neřekne. Otočila jsem tedy hlavu na horizont a sledovala tu krásu. Po nějaké době slunce zapadlo úplně a tuhle část světa zalila tma.
,,Stále jsem ti neodpověděl. Čekal jsem na vhodnou chvíli" řekl když už byla úplná tma. ,,A teď je ta chvíle?" zeptala jsem se nedočkavě. I přes tmu jsem viděla jak kývl hlavou na souhlas. Začal se ke mě přibližovat a já věděla, že chce pokračovat v tom co začal v lese.
Zavřela jsem oči a čekala na chvíli o jaké jsem dlouhá léta snila. Když už jsem myslela, že to neudělá, tak se jeho rty konečně otřeli o ty mé. Nenaléhal na mě. Spíš čekal jak zareaguji. Když jsem nic neudělala tak se odtáhl. Byla jsem až moc zaskočená. Sklopil a hlavu a zvedal se k odchodu. ,,Promiň" řekl téměř neslyšně.
Už byl skoro v ložnici když jsem se zvedla. Rychlým krokem jsem k němu došla, chytla ho za ruku a otočila tak aby byl ke mě čelem. Musela jsem si stoupnout na špičky abych k němu vůbec dosáhla. Udělala jsem to, co po mě chtěl. Políbila jsem ho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
++++++ Dnes snad nejdelší a už druhá kapitola (1296 slov bez mého kecání). Snad stala za to. U další kapitoli zase papaa Vaše ~Usagichan~
