lie || p.jm.

~22~

,,Miluju tě"

Sama jsem nevěřila, že jsem to opravdu řekla. Ústa jsem si hned zakryla dlaněmi. Ani jsem neodešla. Vím, že by to nemělo smysl a že bych se neměla kam schovat.

Vypadal dost zaskočeně. Bylo ticho. Dlouhé. Až skoro trapné ticho. Nevypadal, že by chtěl něco říct. Pochopila jsem. ,,Promiň. Neměla jsem nic říkat. Nech to být"

Zakroutila jsem hlavou a usmála jsem se na něj. Zvedla jsem se z postele a přešla ke svému kufru. Vybrala jsem z něj nějaké oblečení vhodné na večeři. I s vybranými kusy ze svého zavazadla jsem se vydala do koupelny kde jsem se převlékla a upravila.

,,Ty nejdeš na večeři?" zeptala jsem se, když jsem viděla, že stále leží na posteli. Jen záporně zavrtěl hlavou. ,,A nemám ti alespoň něco přinést?" snažila jsme se být milá. ,,Nestarej se jo!" řekl docela rázně. Stála jsem jak opatřená. Co to do něj vjelo?

,,D-dobře..." opustila jsem pokoj. Stále překvapená jsem vešla do jídelny plné lidí. Přisedla jsem si ke stolu, kde seděla Shiro. Postupně začal přisedat i zbytek skupiny až na Jungkooka přirozeně.

,,Ty nebudeš jíst?" zeptal se Tae, když jsem ani po deseti minutách sezení u stolu před sebou neměla talíř s jídlem. ,,Nějak mě přešla chuť." pronesla jsem bez zájmu.

,,Stalo se něco?" zajímal se Jimin. Uvědomila jsme si, že se nechovám tak, jak je pro mě typické. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že je vše v pořádku. Je ale vše v pořádku?

,,Jen jsem řekla něco co jsem asi neměla." usmála jsme se trochu nejistě. Shiro hned pochopila a zvedla se od stolu. Chytila mě za rukáv mikiny a vytáhla z jídelny. ,,Tak co se stalo? Ty jsi..."

Pokynula rukou, abych věděla o čem mluví, ale aby to nemusela říkat nahlas. Jen jsem přikývla a sklopila hlavu. ,,A co on na to?" opět jsem zvedla hlavu. ,,Neudělal nic. Jenže když jsem se snažila být milá, tak na mě vyjel ať se nestarám."

Mé oči se začali lesknout od slz. ,,Nooo, pojď sem" přitáhla si mě Shiro do obětí. Slzám jsem dala volný průchod a vybrečela se jí na rameno. Když už jsem neměla co brečet a Shiro měla úplně mokré tričko, tak jsem se rozhodla, že půjdu spát.

Upřímně se mi tam vůbec nechtělo. Není to tak, že bych ho nechtěla vidět, ale bála jsem se, že zase něco zvořu. Nechala jsem to být a prostě šla na pokoj.

Otevřela jsem dveře a Jungkook ležel na posteli s mobilem v ruce. Podíval se na mě tak jsem se posnažila o úsměv. Nevypadal, že by ho nějak trápily mé červené oči. Spíš jsem mu byla lhostejná.

Do očí se mi nahrnula další vlna slz. Zalezla jsem do koupelny dřív, než si stihl něčeho všimnou. Nadechla jsem se a opřela jsem se o dveře. Snažila jsme se rozmrkat slzy. Nesmím být takový slaboch. Vyšla jsem ven a došla si do postele pro pyžamo.

Zase se na mě podíval. Tentokrát se jeho pohled z pohrdavého změnil na zkoumavý. Neřekla jsem nic. Ani o úsměv jsem se nesnažila. Jen jsem se šla převléct a vyšla na terasu s mobilem v ruce.

Nad mořem se skláněl měsíc. Otočila jsem se na patě a došla si pro svůj foťák. Udělala jsem pár snímků a odnesla přístroj dovnitř na komodu. ,,Hele jsi v pohodě?" zeptal se najednou Kookie. Jen jsem kývla na souhlas. Vím. Lhát se nemá. Ale co jsem mu měla říct? Jo jasně jsem v pohodě, jenom jsi mi zlomil srdce.

To fakt ne. Mé kroky opět směřovali na terasu. Konkrétně na síť. Krásně se z ní koukalo na moře. Byla jsem ráda, že to neřešil. Teda do té doby, než si přisedl ke mě. ,,Musíme si promluvit."

,,Myslím, že není o čem. Dal si myslím dost jasně najevo, že se mnou nic mít nechceš." snažila jsem se znít, že mě to nijak nezasáhlo a neublížilo. ,,Promiň. Nechtěl jsem být hnusný."

,,Tak to se nepovedlo. Myslím, že je na čase abychom tuhle debatu ukončili. Jak jsem řekla, není o čem mluvit" už mě to přestávalo bavit. ,,Necháš mě sakra taky mluvit?! Ale prosím jestli nechceš vědět co mám na srdci tak ano, ukončeme to" jeho rázný hlas mi vehnal slzy do očí.

,,Proč jsi takový?" pronesla jsem smutně a sklopila hlavu. ,,Promiň, že jsem na tebe vyleja já, ale jinak jsem ti nic neudělala." hlavu jsem měla stále sklopenou. ,,Tak ty jsi nic neudělala. To je hezký. Nic si neudělala." zasmál se.

Vůbec jsem nechápala co tím myslí. ,,Zamilovala jsi se do mě. To jsi udělala." tím mi to moc nevysvětlil. ,,A co je na tom špatně, že tě miluju." řekla jsem potichu.

,,Ten problém je, že k tobě taky něco cítím. Nevím jestli to je láska, ale nechci ti zničit život tím, že by jsme spolu začali něco mít" pronesl smutně. Přisunula jsem se k němu blíž a objala ho. ,,Už jsem ti řekla, že by mi to nevadilo. Hlavně, že bych byla s tebou."

Stále jsem ho objímala. ,,Vážně?" zeptal se trochu nejistě. Jen jsem přikývla. Jeho stisk trochu zesílil. Po chvíli se odtáhl a mezeru mezi našimi ústy zmenšil na minimum. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho teplý dech na mích rtech. Nevydržela jsem to a hranici těch pár milimetrů jsem zrušila.

Svými rty jsem se otřela o ty jeho. Začal spolupracovat až se z jemného polibku stalo vášnivé líbání. Vzal mě do náruče a jako kus porcelánu mě položil na postel. Usla jsem v jeho krásně hřejivém objetí.

++++++
Myslela jsem, že to ani nenapíšu, ale překonala jsem svou bezbřehou lenost a napsala to! U další kapitoly zase papaa... jo ještě! V pondělí zase rozjíždím svou pozastavenou knížku Assassin tak kdo by měl zájem tak v pondělí vyjde první kapitolka po prologu(ten je mimochodem tragickej 😂😂) teď už ale vážně papaa
   Vaše ~Usagichan~