|[Transformers]| I Love You, sir...

Prolog

  Té noci panovala na Cybertronu černočerná tma. Temná mračna se proháněla po hvězdami poseté noční obloze a ukrývala bílou záři Lun ve svých mlhavých spárech. Ticho a klid jemně prolínal jen šelest slabého větru, než jej náhle proťal zoufalý výkřik a zuřivá střelba...

. . .

  Má doposud zastřená mysl se postupně vyjasňuje. Utíkám skrze hluboký les v zoufalé snaze zachránit si holý život. Netuším, kde to jsem, ani jak jsem se sem dostala. Vím však, že se nesmím nechat zajmout ani zastřelit.

  Cítím, jak horké ostré náboje nebezpečně škrtají o povrch mého zuboženého těla. Zuby ze strachu pevně svírám a bráním se hlasitému křiku. Mé oči, poškozené a zakalené mlžnými jezírky slz, jen matně rozeznávají dlouhé kovové větve a kmeny, které jako by mi záměrně bránily v úniku.

  Náhlé zadrhnutí o kabelový kořen mě jen na moment vyvádí z rovnováhy. Však neohlížím se. Nezastavuji. Jen běžím, sama nevím kam.

  I přes bezmezný strach a úzkost mě začíná přemáhat únava i pocit bezmoci a beznaděje. Mé nohy zpomalují a nebezpečí se tak jeví blíž a blíž.

  Toto je zdá se má nejtemnější hodinka... Vzdám-li se ale teď, zemřu, nebo již nikdy nespatřím záři svobody a stanu se tak pouhým Megatronovým otrokem...

  ...Ne, to nesmím! Nemohu!

  Jen to pomyšlení mi dodalo odhodlání přežít. V žilách se mi prudce rozproudil energon a mé nohy zrychlily. Díky četným zraněním jsem sice nebyla schopna transformace, ale nyní jsem běžela jako vítr. Pohybovala jsem se mrštně a téměř ladně jsem překonávala překážky, jež mi stály v cestě. Kameny, kořeny ani větve stromů pro mě nyní nepředstavovaly až takový problém...

  Za pár okamžiků jsem se octla na kraji široké kotliny vedoucí hluboko pod zem. V té tmě jsem nedokázala dohlédnout ani na její dno, natož pak na druhou stranu propasti... A jediná cesta přes byl pobořený starý most.

  Můj čas na rozhodnutí vypršel právě ve chvíli, kdy se na obzoru opět vynořili nepřátelští Deceptikoni. Nezbývá tedy jiná možnost. Musím se dostat na druhou stranu, i kdyby to znamenalo riskovat pád z mostu.

„Sakra..." Sykla jsem si pro sebe. ,,Fajn, jdeme na to!"

  Rozebíhám se vstříc svému osudu. Cítím, jak se most pod mou vahou nebezpečně třese...

  Hlavně, se nedívat dolů... Opakuji si v hlavě.

  Náhle mne oslepují ostrá světla, jež se znenadání jeví přímo přede mnou. Brzdím a, ztuhlá pod náporem strachu, stojím zcela bez hnutí.

  Ohlížím se. Deceptikoni mě na most nenásledují. Stále se mě však snaží sestřelit z bezpečně pevné země, zatímco se z druhé strany mostu nebezpečně přibližují neznámá pozemní vozidla.

  Nerozeznám, jestli to jsou naši nebo nepřátelská jednotka!

  Znenadání mi kolem hlavy prolétá střela. Leknutím sebou cukám a špatně došlapuji. Ječím bolestí a nebezpečně se kymácím k hraně nestabilního mostu. Ztrácím rovnováhu a padám přes okraj smrti...

  Před očima mi probíhá celý život. Především moment, kdy tohle všechno, tahle válka, vlastně začala...

. . .

„Algi!" Zaslechla jsem známý hlas zvolat mé jméno.

  Otevřela jsem oči. Ležela jsem v zahradě, na nejvyšší větvi svého oblíbeného stromu, kam jsem si čas od času chodívala protřídit myšlenky a vyčistit hlavu. Otočila jsem se za hlasem a spatřila svou starší sestru, žluto-zelenou vysokou femme, s ustaraným výrazem ve tváři.