|[Transformers]| I Love You, sir...

Kapitola 26. - Cit pro bolest...

Ilustrace alexflencr

"Těší mě, Tatuiro. Já jsem Algesia." Usmála jsem se přívětivě. "Mrzí mě, že jsou tyto opatření nutné, ale doufám, že chápeš naši opatrnost..."

Tatuira jen mechanicky přikývla a zadívala se do ohně. Nepřipadala mi nebezpečná, ani zlomyslná, v optikách neměla zlost. Vypadala jako zcela normální mladá femme.

Postavila jsem se a zavolala si k sobě ostatní. Poodešli jsme o kus dál, aby Tatuira nemohla slyšet, že se bavíme o ní.

"Přeci jsme ji neunesli, ale zachránili... To musí být takhle svázaná?" Obrátila jsem se na zkušenějšího Jazze.

"Je to podle protokolu. Stále nevíme, co je zač..." Odvětil.

"Nevíme,zda-lijedecepticonůmoddaná,činikoliv.Nevím,jakvám,alemněbyvadilobýtzabodnutvespánku." Založil si serva na hrudi Blurr.

"Vždyť je to ještě youngling..." Namítla jsem, ale to už mi Cora skákala do řeči.

"To já taky!.."

Na chvíli jsem se odmlčela, pohlédla na Tatuiru. Stále seděla v klidu u ohně, ani se na nás nepodívala.

"Takhle si Autoboty taky moc neoblíbí..." Předhodila jsem další argument.

"To je..." Cora se zarazila a všichni jsme na ni zaměřili svou pozornost. "...Ale co chceš dělat?"

"Musíme dát důvěru v ni a ona ji pak dá nám..."

"Algi,nemyslíšsi,žejsitrochunaivní?" Rozhodil servy nedůvěřivě Blurr.

"Co na to říct..." Pokrčila jsem rameny. "Mé jméno znamená Cit... A ten je někdy třeba více než rozum..."

Tým si mezi sebou vyměnil přezíravé pohledy a donutil mě pokračovat.

"Je to Femme, jako já. Třeba mi bude důvěřovat..."

"Ale,cotinatořeknevelitel,ažseprobere?..."

"Já už si s ním nějak poradím..." Usmála jsem se. "... Jazzi, co myslíš ty? Jsi až nezvykle potichu..."

"...Udělej to." Rozhodl Jazz a podal mi klíč od pout. "Ale zodpovědnost si za ni poneseš sama."

Pozastavila jsem se nad Jazzovým tónem. Nikdy jsem ho neviděla takhle vážného. Nechtěla jsem to však nijak rozebírat, dnešní den nás poznamenal všechny... Pouze jsem pokývla na souhlas a znovu se posadila před Tatuiru.

Vzhlédla na mě a čekala, co udělám. Chvíli jsem si ji jen prohlížela, než jsem se odhodlala znovu promluvit.

"Jak dlouho jsi v tom táboře byla?"

"... asi 1 000 Stelárních cyklů..." Odpověděla se zvláštním přízvukem.

"...To je dlouhá doba..." Vydechla jsem překvapeně a přepadla mě lítost. "Kolik je ti let?"

"... asi... 14 000..."

Zklopila jsem pohled a na chvíli se zamyslela... "Důvěřuješ mi, Tatuiro?..." Vzhlédla jsem nakonec.

Tatuira na mě jen nechápavě pohlédla, ale neříkala nic.

"Zabodneš nás v úsporném režimu, když tě Algi pustí?" Pokusila se o vysvětlení Cora, ale Tatuira na ni absolutně nezareagovala. "Hej, odpověz mi." Vyštěkla znovu, ale Tatuira jen nadále hleděla do ohně. "Jsi hluchá?!" Strčila jí vztekle do ramene a Tatuira sebou trhla, jako by do ní šlehl elektrický proud. Hleděla na Coru, jakoby nechápala, co po ní chce.

"Tatuiro?" Oslovila jsem ji a reakce nepřicházela. Začalo mi to pomalu docházet. "Tatuiro." Chytla jsem ji něžně za rameno, aby se otočila. "Ty nás neslyšíš?" Poklepala jsem gestikulovaně ke svému audioreceptoru.

Tatuiře svitlo a konečně promluvila. "Já jsem hluchá..." Vysvětilila. "Ale umím odezírat ze rtů..."

Upřela jsem na ni své optiky a pak přejela všechny ostatní překvapené pohledy v jeskyni. To by všechno vysvětlovalo.

Vytáhla jsem z kapsy klíč a natáhla se k Tao. Nejdřív sebou trhla, ale uklidnila jsem ji slovy "Neboj se." Odemkla jsem pouta a pustila ji. Nechápavě na mě pohlédla, jako bych se zbláznila.

"Důvěřuj nám a my budeme důvěřovat tobě..." Usmála jsem se. "My nejsme zlí, chceme ti pomoct..."

"Pomoct?..." Zopakovala Tatuira a se slzami v optikách se mi vrhla do náruče. Všichni ztichli a jeskyní se ozývalo pouze tlumené vzlykání.

Objetí jsem opětovala a pevně ji stiskla a jemně hladila. Přestože jsem věděla, že mě nemůže slyšet, stále jsem konejšivě opakovala. "Bude to dobrý... Bude to dobrý..."

. . .

Mladá Tao si hrála s Jazzem a Blurrem jejich smyšlenou hru, zatímco jsem seděla u velitele a hlídala, jestli je v pořádku. Když vtom ke mně dolehly známé lehké kroky. Vzhlédla jsem a střetla se s Cořiným přívětivým pohledem. Postavila jsem se a tázavě na ni pohlédla.

"Algi?... Můžu s tebou na chvíli mluvit?" Požádala.

Pohledem jsem rychle zkontrolovala Ultru a souhlasně přikývla. Prošli jsme okolo imaginárních hazardérů a posadily se na jeden malý skalnatý výklenek.

Chvíli jsme tam jen tak seděly, než se Cora konečně rozhodla promluvit... "Lhala jsi, tvé jméno neznamená 'cit.' ..."

"To jsi chtěla opravdu řešit zrovna tohle?!" Vystřelila jsem a chtěla odejít.

"Počkej, omlouvám se..." Zarazila mě spolehlivě Cora. "Prosím... Co tvé jméno znamená ve skutečnosti?..."

"Cit..." Posadila jsem se zpátky. "Cit... pro bolest."

"...Aha..." Přejela si Cora nervózně po servu. "Poslyš... Myslím, že jsme si od začátku zrovna nesedly..."

"S tím souhlasím." Odpověděla jsem hraně bez zájmu a čekala, co chce říct.

"Nevěřila jsem ti..."

"V čem?" Zatvářila jsem se nechápavě.

"Ve všem... A..."

"...To je v pořádku..." Vzala jsem její serva do dlaní, když jsem pochopila, jak se asi trápí.

"Ne, já... Ta dýka," Ukázala na Ultru. "Měla patřit mně a... ty jsi... Nebýt velitele, schytala bys to ty... Chránila jsi mě... Proč?"

Zamyslela jsem se. Sama jsem nevěděla odpověď... "Asi instinkt." Usmála jsem se.

"Hm... Víš, po tom všem, co se stalo, jsem se chtěla zeptat, jestli bychom... nemohly být... ...kamarádky..." Vypadlo z ní nakonec.

Optika se mi rozšířila překvapením a hlavou se mi rozeběhly nejrůznější myšlenky. Potřepáním hlavy jsem je rozehnala, usmála se a nabídla své spolukadetce přátelsky servo.

"Kamarádky?"

Cora přejela od mých upřímných usměvavých optik k mému servu a pevně jej stiskla.
"Kamarádky..."