|[Transformers]| I Love You, sir...

Kapitola 22. - Matoucí snění...

Octla jsem se ve svých vlastních vzpomínkách, kdesi na počátku války. Nacházela jsem se zrovna v jakýmsi městě na cestě do Iaconu. Všude se střílelo, baráky hořeli a vzduchem lítaly trosky i kusy plechů. Byl to děsivý pohled...

"Algi! Mazej odtamtud!" Křikl za mnou vůdce naší skupiny.

Chtěla jsem se otočit a utéct, když v tom jsem spatřila mladou fialovo-černou femme zaklíněnou v troskách a volající o pomoc. Rozeběhla jsem se za ní.

"Algi!" Zvolal Tito a běžel za mnou.

"Neboj se, dostaneme tě ven." Uklidňovala jsem ji, zatímco jsem se snažila zvednout trámy, jež ji svíraly. Byla jsem však bezmocná...

Ozvalo se silné prasknutí vysoko nad námi. Zvedla jsem pohled a spatřila trámy, zdi, strop jak na nás padá.

"Algi!" Volal náš velitel mé jméno a ze všech sil utíkal směrem ke mně.

Jenže bylo už pozdě...

"ALGI!"

.
.
.
.
.

"BLH!" Vystřelila jsem servo do vzduchu a zatřásla se. Přetočila jsem se na břicho a obličej přitiskla k zemi.

'Byl to jen sen... Byl to jen sen...'

Když se mé povědomí konečně uklidnilo a vrátilo do reality, přetočila jsem se zpátky na záda a digity si promnula spánky.

Tváře jsem měla celé promočené a optika unavená. Včerejší noc musela být pro mou mysl pořádným proudem emocí.

Posadila jsem se a rozhlédla, ostatní byli ještě v úsporném režimu. Blurr na stráži usnul, jen jsem se nad tím usmála.

Venku už pomalu svítalo, přesto však bylo vidět sotva na pár kroků.

Blurra jsem opatrně překročila, vyšla ven a posadila se poklidně na skálu. Všude byl klid a ticho. Ideální podmínky pro můj útěk do světa myšlenek...

Svá zavřená optika jsem natočila směrem k nebi a začala se potichu modlit. Za sebe, za nás, za Dina... S každým vnitřním slovem na mou tvář začalo dopadat víc a víc hvězdných paprsků.

Přesně ve chvíli, kdy byl můj obličej celý osvětlen si ke mně kdosi přisedl. Cítila jsem cizí přítomnost, tak jsem nechala spustit hlavu pomalu na hruď a vzhlédla na příchozího.

Vedle mě seděl Mirage...

Leknutím jsem sebou ucukla a seskočila z hladkého kamene. Dino na mě stále upíral svůj milý přívětivý pohled bez jediného slova.

"D-Dino?" Vydala jsem ze sebe překvapeně.

Mirage neodpověděl. Jen na mě zíral a usmíval se.

"Dino, kde jsi byl? Všude jsme tě hledali!" Rozeběhla jsem se k němu a chtěla ho obejmout.

On uhnul a utekl několik kroků dozadu s omluvným úsměvem.

"Dino, co má tohle znamenat?..." Znervózněla jsem, až se mi do optik nahnaly další slzy.

On jen sklopil pohled, zvedl ruku a náznakově zamával. Pak se otočil a začal pomalu odcházet.

V samém šoku jsem jen zůstala stát na místě a pozorovala, jak odchází. Jakmile však zmizel za obzorem, rozeběhla jsem se stejným směrem.

"Dino, kam jdeš! Dino! DINO!" Byl pryč!

"Algesio! Co se děje?!" Vyběhl z jeskyně Ultra i s ostatními.

"Dino! On... on tady byl!"

. . .

"Dino!" Zamumlala jsem do svých mokrých dlaní. Neviděla jsem nic, jen tmu... Pak mi to došlo.

Rozevřela jsem optika a serva pomalu nechala zklouznout k hrudníku. Zírala jsem na stěnu jeskyně přesně v místě, kde jsem včera večer usla.

Převrátila jsem se na druhý bok a s námahou se posadila. Všichni už byli vzhůru a venku stále zuřila neprústupná bouře.

'Asi to byl opravdu jenom sen...' Pomyslela jsem si.

Můj znavený pohled nejprve upoutali Jazz s Blurrem, kteří právě hráli nějakou hru s malými kameny. Nad jejich usilovným soustředěním jsem se musela usmát.

Pak jsem zahlédla Ultru. Stál u vchodu do jeskyně a sledoval zuřivé venkovní počasí. Z myšlenek mě náhle vytrhl známý hlas a pomalu se blížící lehké kroky.

"Je to s ním složité, že?"

Otočila jsem se za hlasem a spatřila Coru. Věnovala jsem jí jeden nenávistný pohled a beze slova se odvrátila.

Cora se pouze opovrženecky uchechtla a pokračovala. "Copak sis myslela, že mezi váma dvěma může něco být?.."

"Tobě do toho nic není!" Odsekla jsem a zamračeně spojila obočí. Musela vidět, co se včera mezi náma stalo...

"Voják jeho postavení a obyčejná ustrašená kadetka jako ty... Co by na to asi řeklo velitelství?"

"Tak hele..." Otočila jsem se a naklonila k drzé mladší kadetce. "Jestli o tom jenom cekneš..."

"...Tak co?" Skočila mi do řeči Cora. "Myslíš si, že se tě bojím? Ostatní jsi možná přesvědčila tou svou hrou na malou chudinku, ale já tě už dávno prokoukla..."

"...Jo! JÓ! Vyhrál!" Rozeznělo se jeskyní a všechny pohledy se upřely na zdroj. "Dlužíš mi dvě skleničky energonu, Blurre!"

Než jsem stihla odvrátit pohled, setkaly se mé optiky s Ultrovými. Nedokázala jsem v nich nic vyčíst... Byly tak chladné. Pak v nich ale probleskla malá jiskřička a Ultra gestem naznačil, ať jdu za ním. Nechala jsem Coru Corou a poslechla.

Když jsem došla až k němu, Ultra se skloněnou hlavou zíral do země. Pak vzhlédl a já spatřila jeho zničený výraz. Zachvátila mě lítost, ale než jsem stihla něco říct, on promluvil jako první.

"Pojď za mnou..." Obrátil se a vešel do malého výklenku u vchodu do jeskyně, kam jinak nebylo vůbec vidět. Tam se posadil a počkal, až ho napodobím. "Možná bys měla o něčem vědět..."

"Ano?..." Znervózněla jsem a napnula audioreceptory.

"Chtěl jsem ti o tom říct už dávno, ale nikdy na to nebyla vhodná chvíle... Jistě tě zajímá, jak to ve skutečnosti tehdy bylo s tvojí sestrou... Kým ve skutečnosti byla..."