|[Transformers]| I Love You, sir...

Kapitola 23. - Pohled do minulosti...

"S tvou sestrou jsme se seznámili před 6 000 stelárními cykly v Iaconském archivu, kde pracovala jako výpomoc. Byla to náhoda, možná osud, když jsme na sebe narazili... doslova..."

. . .

"Uhh!" Vyjekla překvapením žluto-zelená vysoká femme, když ztratila rovnováhu a spisy, přes něž pořádně neviděla na cestu, se jí vysypaly na hlavu.

Náraz byl naprosto nečekaný, přesto jsem se však díky mnoha letům tréninku udržel pevně na nohou. Shlédl jsem na botku, která se zatím snažila posbírat ze země.

"Moc se omlouvám! Já Vás neviděla. Je mi to strašně moc líto!" Promlouvala příjemným zvučným hlasem s hlavou skloněnou.

Nabídl jsem jí přívětivě servo a pomohl opatrně vstát. "To já se omlouvám. Také jsem se nedíval na cestu. Nevíte kde bych našel..." Můj hlas se vytratil do prázdna a chvíli jsem zíral na tvář přede mnou.

"Ano?" Zadívaly se na mě její tázavé optiky.

"...Quintessony." Dokončil jsem váhavě. "Něco o Quintessonech?"

"Ale jistě. Pojďte za mnou, ukážu Vám, kde je najít, jen..." Zarazila se. "Asi bych tu ty spisy takhle neměla nechávat."

"Ehm, no... Počkejte, já Vám pomůžu..." Začal jsem pomalu sbírat data-schámata do náruče.

"Asi to zatím položte tady..." Přešla femme k malému stolku a položila tam svou část. "Já to potom uklidím... Tak pojďte, ukážu Vám ty Quintessony."

Napodobil jsem ji a poté následoval do jedné z archivních uliček. Archivy byly obrovské, ona se však nesla zcela sebejistě a přesně věděla kam jít.

Došli jsme až k několika stolečkům a femme ke mně pokynula, ať se posadím. "Posaďte se, přinesu Vám ty spisy."

Učinil jsem jak řekla a ona se po chvíli skutečně vrátila s plnou náručí data-schémat.

"To je všechno, co tu máme..." Položila je opatrně přede mě. "Smím se zeptat, na co je potřebujete?" Naklonila zvědavě hlavu ke straně.

"No... jen... dělám takový projekt do školy, víte?..." Zalhal jsem zdánlivě nepřesvědčivě.

Ona se však jen chápavě usmála a přikývla. "Mohu Vám ještě nějak pomoct? Dáte si kávergon?"

"Kávergon bych si dal rád, děkuji..." Oplatil jsem ji úsměv a sledoval, jak pomalu odchází.

Nakonec jsem obrátil pozornost ke spisům a začal je pečlivě procházet. Netrvalo dlouho, než jsem zcela ztratil pojem o dění okolo.

Nakonec mě však z myšlenek vytrhlo tiché klapnutí hrnku o stolek. Vzhlédl jsem a spatřil usměvavou tvář mladé femme.

"Děkuji." Hlesl jsem a nervózně odvrátil pohled zpátky ke spisům.

"Kdybyste ještě cokoliv potřeboval, stačí říct. Budu se zdržovat v této části archivu, abyste mě nemusel hledat po všech scrapletech." Sdělila mi mile a zmizela, než jsem se stačil vzpamatovat.

Po celý zbytek večera až do setmění jsem veškerou svou energii vkládal do studia spisů. Netušil jsem, kolik mohlo být, ale byl jsem v archivu sám. Tedy jsem si to alespoň myslel...

Zavřel jsem poslední spis a začal pomalu uklízet. Než jsem se nadál, přiskočila ke mně neviditelná postava.

"Mohu Vám s tím pomoct?"

Otočil jsem se za hlasem a krapet nadskočil. Když jsem spatřil žluto-zelenou archivářku, uklidnil jsem se a přikývl. Popadla ze stolu malý hrnek a šoupla ho do plechového košíku. Pak servem pokynula, ať ji následuji. Společně jsme uklidili všechny spisy a vydali se k východu.