|[Transformers]| I Love You, sir...

Kapitola 41. - Všechno se hroutí...

  V táboře stále pokračovali na opravách... Já jsem se však nedokázala dívat na tu spoustu energonu, tak jsem se raději sama uzavřela do svého stanu. 

  Tao byla prozatím v péči u Ratcheta. Po tom všem, co se tu v nedávné době událo, si ji chtěl u sebe nechat na pozorování. Pro mě chtěl to samé, ale já nesouhlasila. Musím proto docházet na každodenní prohlídky, abychom si byli jisti, že je má sparkling... Že JSOU mé sparkling v bezpečí... Ukázalo se, že čekám dvojčata...

  Nejsem si jistá, zda se mám smát nebo plakat. Dvojčátka... Bojím se, že je nebudu schopna ochránit. Bojím se toho víc, než čehokoliv jiného...

. . .

  Seděla jsem na posteli a projížděla si datapad, když někdo vešel dovnitř. Ohlédla jsem se a spatřila Ultru. Stál tam se zkroušeným obličejem a zíral na mě. 

Zamračila jsem se. "Co se děje?"

  Neřekl nic. Jen přišel k mé posteli a posadil se vedle mě. Vzal má serva do svých dlaní a se skloněným kormidlem konečně promluvil.

"Některé kadetky vypomáhají s úklidem tábora... Není to příliš náročná práce, ale stejně jako jindy se ocitáme ve válečném nebezpečí..."

"Nerozumím ti..." Podívala jsem se na něho nervózně. Nikdy to nevedlo k ničemu dobrému, když mluvil v hádankách.

"Občas se může stát, že narazíme na nějakou past nebo nevybouchnutý granát... Cora s Black na jeden takový narazily..... Cora byla ve vážném stavu převezena do Iaconské nemocnice... Je v bezvědomí na přístrojích a... medici tvrdí, že už se pravděpodobně nikdy neprobere..."

"Ne..."

"Black to..... Nepřežila..."

"NE..." Zalily se mi optiky slzami. "NE! NE! NE!" Zvedla jsem se a začala pochodovat po místnosti. "To nemůže být pravda!"

"Občas se takové věci stávají..." Postavil se Ultra a posmutněle na mne pohlédl.

"Nee!" Vběhla jsem mu do náruče a rozplakala se. "Kdy už tohle skončí?!!"

. . .

  Poté co jsme... Black pohřbili... Se všechny kadetky na velitelův rozkaz přesunuly na cvičiště. Nikdo z nás nevěděl proč, ale většině to bylo docela jedno. 

  Seděly jsme na lavičce před cvičištěm a s kormidly v servech vyčkávaly na další instrukce. Naše mlčení prořezávaly jen vzlyky z Minina hrdla. Blackina smrt ji zasáhla nejvíce, byla pro ni jako sestra. A teď byla pryč... Společně s Corou...

  Při tom pomyšlení se mi optiky zalily dalšími slzami a stekly mi po tváři. Už jsem si myslela, že je konec... Mýlila jsem se. Boj skončil již před několika dny a přesto... Jsme stále platili. Black životem a Cora... Byla... J-je to ještě youngling... Co s ní teď bude?... 

Mé myšlenky náhle vyrušily blížící se kroky.

"Slyšela jsem, co se stalo. Upřímnou soustrast." Pronesl známý hlas.

  Všechny až na Minu jsme zvedly kormidla a pohlédly na nově příchozí. Dorakona se každé z nás podívala do optik a opatrně spustila:

"Je smutné vidět, jak umírají vaši blízcí. Vím to. U nás v horách po začátku války začaly mizet celé kmeny, mezi nimi byli i mí nejlepší přátelé. Možná to zní krutě, ale válka má i svůj přírodní důvod. Vytřídí se jen ti nejsilnější jedinci. V jisté míře je to i užitečné, ovšem teď jsme překročili hranici. Pomalu se blížíme vyhynutí..."

"Užitečné?!" Vyštěkla jsem se sarkastickým smíchem.

  Ani ostatní kadetky její proslov nebraly příliš kladně. Zaslechla jsem povzdechy a spatřila v jejich tvářích nejistotu a odpor. Pouze Mina měla kormidlo stále složené v dlaních a ignorovala každé slovo.

"Ano." Přikývla Dorakona. "Vyhladili jsme téměř všechny své přirozené nepřátele. Tudíž se nějak přílišná populace redukovat musí. Víte, my v horách stále nemůžeme pochopit vaši zaujatost proti přirozenému výběru a smrti. Je to součást života a životního cyklu tohoto světa. Jen vás chci požádat o vysvětlení." Sklopila pohled.

"O vysvětlení čeho?!" Zasyčela jsem. Její řeči mi značně drásaly obvody.

"Proč odmítáte smrt?" Zeptala se klidně.

  Náhle Mina křečovitě stiskla rukojeť. "Vysvětlení..." Zavrčela, vytáhla sekeru a rychlostí blesku se dostala naproti Dořino obličeji. Dívala se na ní zničeným pohledem "...Já ti poskytnu vysvětlení..." Udělala krok blíž, Dorakona o krok ustoupila. "...Smrt blízké osoby je jako kdyby z tebe vzali kousek tebe. Jako by jedna část už nadále neexistovala, zemřela s odchodem..." Udělala další krok. "...Naše smrt jako taková není něco, co odmítáme, je to smrt na kterou se musíme dívat..." Upustila sekeru. "...Lépe to vysvětlit nedokážu." Beze slov zvedla sekeru ze země a vydala se k odchodu. "Omlouvám se." Prohodila ještě za Dorakonou plačtivě.
"V pořádku." Kývla a přejela pohledem nás ostatní. "Vím, že na to není nejlepší doba, ale můj kmen přežil a drží jižní okraj hor. Až odvedu Ultra Magnuse vrátím se domů. Chtěla jsem vám dát nabídku. Všechny jste silné a pevné bojovnice. Život u nás není nejjednodušší, ale každá byste ho zvládla. Nabízím vám trénink mezi horskými národy. Je to jen na půl roku, pak byste se mohly podle libosti vrátit zpět, či zůstat. Ti, které jsme zatím přijali, stojí v čele vaší armády jako ti nejlepší. Ovšem jejich cesta nebyla lehká... "

"Chceš po nás, abychom opustily i ty poslední, na kterých nám záleží?..." Zavrčela jsem.

"Můžete jít všechny. Část cesty byste absolvovaly s velitelem, pak bychom se dali vlastní cestou. Navíc, tento výcvik ještě chvíli potrvá, znovu byste se shledaly." Argumentovala pevně."Dorakono," Zastavila se Mina a posadila se zpátky na lavičku. "Na tohle není vhodná doba. Sice si cením tvé velkorysé nabídky, ale i tak, mě tu pořád něco drží."

"Chápu, je to na vás. Nabízím možnost stát se nejlepšími, ale ta cesta bude těžší než tato. Také vám to dá náhled do skryté minulosti našeho světa. Rozmyslete se. Pokud byste se mnou chtěly mluvit, najdete mě ve vodě." Prohodila s mrknutím a odešla.

"To snad nemyslí vážně..." Zavrčela jsem. Nejenže s touhle pitomostí přišla v tak nevhodnou dobu, ale ještě zpochybňuje výcvik elitní gardy?! Už jí začínám mít pěkně dost!