Následující dny byly velmi podobné. Jimin každý den trávil s Taehyung, aniž by o tom jeho mamka měla tušení. Vždy mu přinesl pár čokoládových sušenek, přičemž se ptal, jestli je stále sám a Taehyung pokaždé přikývl a sklopil hlavu k zemi, aby Jimin neviděl slzy v jeho očích, i když ten moc dobře věděl, že tam jsou a že jich jsou spousty.
Dnešek byl však jiný.
"Mamka souhlasila, že dnes u nás můžeš zůstat."
"C-cože?" zamumlal Taehyung překvapeně.
"Řekl jsem, že jsi tu nový a že jsme se skamarádili a jestli bys u nás mohl přespat. Souhlasila."
"To nejde," namítl ale Taehyung.
"Proč ne?"
"Nechci... Nikoho obtěžovat."
"Však taky nebudeš. Zajdeme k tobě pro věci a potom budeme u nás."
"Já ale-."
"Tae..."
"Dobře," zamumlal Taehyung. "Můžeme jít zadem. Aby si nikdo nevšiml, kam jdeme."
Jimin se nespokojeně zamračil. Dostaly se snad všechny ty řeči i k Taehyungovi?
"Vím, co se povídá." Pokrčil Tae rameny. "A tak nechci, abys měl kvůli mně nějaké problémy. Myslím, že by jich vzhledem ke všemu bylo dost."
A Jimin musel uznat, že má pravdu. Bohužel.
ČTEŠ
PSYCHÉ | kth x pjm ✔
FanfictionByly to jen pomluvy, nebo se za varovnými slovy skutečně skrývala pravda, která měla udržet v bezpečí všechny, co je kdy uslyší? I kdyby ano, Jimin rozhodně nebyl tím, kdo by bral obě možnosti na vědomí. Navzdory všemu totiž v jeho životě Taehyung z...
