PSYCHÉ | kth x pjm ✔

24

Jimin opravdu hodně dlouho přemýšlel nad tím, jestli se má zeptat. Taehyung mu taky mohl jednoduše říct, že mu do toho, co dělá, rozhodně nic není. Teď už by se tomu Jimin ani nedivil. Ale nevydržel to. Jeho zvědavost byla až příliš velká stejně jako strach o nejlepšího kamaráda.

"Kam jsi to včera šel?"

"Cože?" Zatvářil se Taehyung nechápavě. "Kam bych jako měl jít?"

"Přesně na to se tě ptám." Ani ho nepřekvapovalo, že dělá nechápavého. 

"Nemám ani ponětí, o čem to mluvíš." Mračil se Taehyung.

"Proč mi pořád lžeš?" zamumlal Jimin a nemohl se ubránit zklamanému tónu. "Viděl jsem tě. Bylo asi jedenáct."

"No a co? Musíš vědět o každém mém kroku?"

Přesně tohle Jimin nechtěl. Aby se na něj Taehyung naštval.

"Tak promiň, že mám o tebe starost." 

"Kolikrát ti to budu muset ještě opakovat?" Povzdechl si Taehyung. "Nehledej na mě pořád jenom to špatný."

"To přece nedělám," bránil se, ale marně. Taehyung si velmi rychle udělal o celé situaci svůj vlastní názor. "Snaž se mě prosím pochopit."

"A ty zase mě. Když ti říkám, že je všechno v pohodě, tak je všechno v pohodě. A i kdyby jsi mě viděl odcházet klidně ve dvě, tak ti to může být jedno."

"Fajn." Jimin se smutně pousmál. 

Nemělo to cenu.