PSYCHÉ | kth x pjm ✔

26

Taehyung zarputile mlčel, zatímco Jimin zkoumal ránu na jeho hlavě. Nikdy nikoho neošetřoval a když byl malý, o odřená kolena se mu starala mamka, takže netušil, co by měl vlastně dělat. Taehyung ale vypadal, že je mu podle všeho úplně jedno, že mu u spánku teče krev a že má roztržený ret a taky že se mu u oka začíná pěkně barvit monokl.

"Nechápu, o co ti jde. Stejně tu nemám žádnou lékárničku nebo tak."

Jimin si povzdechl. 

Nakonec mu nezbylo nic jiného, než mu zasychající krev umýt a doufat, že se to nějak zahojí, jelikož náplast a ani nic podobného Taehyung taky nevedl.

"Jestli čekáš, že ti něco povím, tak ztrácíš čas."

"Ty vůbec nerozumíš tomu, jak to vidím já," namítl Jimin. "Jsi můj nejlepší kamarád. Kolikrát ti mám opakovat, že mi prostě nebude jedno, když budeš takhle vypadat. Očividně ti někdo fyzicky ubližuje, musíme s tím přece něco udělat."

"Musíme?" zamumlal Taehyung. "Ne, tebe se to netýká, Jimine. Nehodlám tě zatáhnout do mých problémů, to nemůžu."

"A co teda hodláš dělat?" zvýšil Jimin hlas. "Pokud si dobře pamatuju, nedávno jsi mi tvrdil, že už si od nikoho nic líbit nenecháš. Promiň, že ti to říkám, ale moc se ti to teda nedaří."

"Běž domů." Pokroutil Taehyung hlavou.

"Nikam nejdu," namítl Jimin. 

"Jednoduše odejdi!" ztratil trpělivost i Taehyung. "Beztak na tebe čeká máma. Tak běž." Tu hořkost v jeho hlase Jimin nemohl neignorovat.

Taehyung neměl vůbec nikoho. A i když by sebevíc chtěl vzít Taehyunga k nim domů, nemohl. Nemělo by cenu si cokoli vymýšlet, všichni v ulici moc dobře ví, kdo Taehyung je, že je to ten kluk, co bydlí sám a nese na ramenou chyby těch, co ho opustili. Akorát by se provalilo, že Jimin své mamce celou tu dobu jenom lhal. Nedokázal si představit, že by ji takhle zklamal. 

Ale na Taehyungovi mu záleželo. Jenže je ochotný kvůli němu ztratit přízeň vlastní rodiny?