PSYCHÉ | kth x pjm ✔

36

"Povídají si, co?"

Jimin si povzdechl.

Samozřejmě, že lidem v ulici neuniklo, že Taehyung je u nich doma. Ráno společně odcházeli do školy a odpoledne se zase vraceli. Bylo to všechno ale mnohem jednodušší. Jiminovi bylo naprosto jedno, co si lidi okolo nich říkají, hlavní pro něj bylo, že už víc nemusí lhát svým rodičům a to mu ke spokojenosti bohatě stačilo. Konečně se nemusel nikde plížit, nemusel si vymýšlet výmluvy a jiné kamarády, se kterými tráví čas, jen aby na místo toho mohl být s Taehyungem.

"Záleží na tom?"

"Já jsem si zvykl, ale vy..."

"Je to úplně jedno, ať si říkají, co chtějí. Časem je to přestane bavit."

"Nepřestane." Pokroutil Taehyung hlavou. "Naučil jsem se všechno, co si povídají, když okolo nich projdu, dostatečně ignorovat, ale nikdy nepřestali."

"Ale i tak nám to může být jedno."

Ticho.

Taehyung nevypadal moc přesvědčeně.

"Jejich životy musí být hrozne nudný a nezajímavý, když mají potřebu řešit druhé. Přemýšlet nad nimi... za to ti to vážně nestojí, Tae. Nikomu z nás."

"V posledních dnech mluvíš hrozně chytře." Zasmál se Taehyung. "Na to nejsem zvyklý."

"Tak se přestaň chovat jako takový trouba."