"Tenkrát jsem tě vystrašil, že jo?" říkal Taehyung tiše, když viděl, jakým způsobem se na něj Jimin díval. Vyděšeně.
"Udělal jsem to naschvál. Mohli tě vidět."
"A měl bych pak problémy."
Taehyung pokýval hlavou, zatímco Jimin si snažil dát dvě a dvě dohromady. Dnes totiž za ním Taehyung přišel sám od sebe. Nijak se jeho pozornost nesnažil upoutat, on prostě přišel a začal si s ním povídat.
"Tak proč dnes?"
"Jsou pryč. Už dlouho. Jsem sám."
Mluví o svých rodičích?
"Bojím se být doma, víš?" Na chvíli se mu v očích zaleskly slzy. Zase to byl ten uplakaný kluk s dlaní přiloženou na okně.
Najednou byl tak Jiminův strach pryč. Byla to zase ta úzkost a taky lítost.
"Prázdno."
"Proč jsi tam ale sám?" optal se Jimin.
"Neposlouchal jsem. A musím být zase hodný, aby se za mnou vrátili. Jenže jsou pryč už týden a já se bojím, že už nikdy nepřijdou."
Jiminovi v tu chvíli bylo jedno, zda se na něj bude matka zlobit. Prostě vzal Taehyunga k nim domů.
ČTEŠ
PSYCHÉ | kth x pjm ✔
FanficByly to jen pomluvy, nebo se za varovnými slovy skutečně skrývala pravda, která měla udržet v bezpečí všechny, co je kdy uslyší? I kdyby ano, Jimin rozhodně nebyl tím, kdo by bral obě možnosti na vědomí. Navzdory všemu totiž v jeho životě Taehyung z...
