PSYCHÉ | kth x pjm ✔

27

Možná, že dělal drahoty. Ale snažil se dost. Nebo ne? 

Taehyung jeho pomoc nechtěl. Nechtěl se mu ani svěřit. Jako kdyby všechny ty roky jejich přátelství nic neznamenaly, jako kdyby Taehyung nevěděl, že na Jimina se může vždycky spolehnout.

Toho dne spolu nepromluvili jediného slova. Jako dva naprosto cizí lidé. Jiminovi to bylo zatraceně moc líto, ale nějak v sobě nenašel dostatek sil pro to, aby za Taehyungem šel a snažil se s ním mluvit, předstírat, že se nic nestalo. 

Taehyung jako vždy schovával svou tvář kapucí mikiny a dlouhou ofinou, která mu pomalu začínala padat přes oči. Nikdo si ho nevšímal stejně tak jako on svou pozornost taky nikomu nevěnoval.

Byla akorát pauza na oběd a bylo to prvně, co společně neseděli u jednohoto stolu.

Jimin se přistihl přitom, jak v něm narůstá další vlna vzteku. 

To je vážně tak nezodpovědný, že se nemůže ani najíst?

Zuřil.

Vždycky to byl Jimin, kdo mu nosil jídlo a taky si byl vědom toho, že kdyby to nedělal, Taehyung by nad tím, že nemá oběd, jen pokrčil rameny. Nezajímalo ho vůbec nic, on sám sebe nezajímal. Vlastně to nebylo nic překvapující, ale v ten moment Jiminovi vadilo snad naprosto všechno, co se s Taehyungem pojilo.