PSYCHÉ | kth x pjm ✔

25

"Jak to do hajzlu vypadáš!?"

Jimin už byl doopravdy zoufalý.

Za daných okolností se už skutečně nezvládal ubránit všemožným pochybnostem, nedokázal potlačit svůj strach a obavy o nejlepšího kamaráda.

Toho dne Taehyung nepřišel do školy a Jimin pak na něj dlouho do večera čekal. Před očima sousedů se schovával na zadní zahradě Taehyungova domu a doufal, že každou chvilkou už konečně spatří světlo vycházející z jakékoli místnosti onoho domu.

Bylo půl desáté večer, když se tak stalo.

Taehyung na něj zůstal nechápavě hledět. Zpoza pootevřených dveří vedoucí na zadní pozemek a jen marně schovával svou tvář, která vypadala o dost hůř než posledně, kdy jej Jimin viděl pomláceného prvně.

Proto ta reakce.

Bude se ho snad dál snažit přesvědčit o tom, že je všechno v pohodě? Řekne mu, že se nemá starat? Nebo že ho nepotřebuje? Zase...

"Co tady děláš?" zamumlal však a Jimin si akorát frustrovaně povzdechl.

"Ty... Děláš si ze mě srandu? Že jo? Nebo co to má sakra znamenat?"

"Běž domů."

"Kdyby to neudělal už někdo přede mnou, sám bych tě teď s největší chutí praštil."

"Posluž si."

"Jsi idiot," ucedil Jimin, načež se vší silou pokusil otevřít dveře, za kterými mu Taehyung tvrdohlavě bránil ve vstupu. Naštěstí měl víc síly než on a podařilo se mu dostat dovnitř.

"Co po mně chceš?" Zamračil se Taehyung, čehož podle všeho v okamžiku zalitoval, protože hned vzápětí se jeho tvář zkřivila bolestí. "Tohle se tě netýká."

"Netýká? Tak to se teda pěkně pleteš. Přestaň si konečně hrát na hrdinu a řekni mi, v jakém průšvihu lítáš. A opovaž se ještě něco zapírat, na to už fakt nemám nervy a ani trpělivost."