PSYCHÉ | kth x pjm ✔

32

"Pořád si myslím, že to není dobrý nápad," namítal Taehyung.

Proč vlastně vůbec souhlasil?

"Zaděláváš si na zbytečné problémy," dodal.

"Pochybuju."

Jimin už si tentokrát nenechal nic rozmluvit. Nenechal se zahnat do kouta svou vlastní zbabělostí a všemi možnými pokusy Taehyunga, který se snažil změnit jeho názor.

Jistě, nebylo mu jedno, pokud to u jeho rodičů vyvolá nějaký konflikt, ale Taehyung a nastalá situace prostě byla důležitější než cokoli jiného. Nebo snad má dál sledovat to, jak se jeho nejlepší kamarád žene do průšvihu, ze kterého už třeba nebude nikdy cesty ven? Jak se mu den za dnem odcizuje? Ani náhodou.

"Jimine? Máme návštěvu?" ozvalo se volání jeho mamky z chodby. Byl čas, kdy se vracívá zpátky z práce a cizí boty u dveří její pozornosti samozřejmě neunikly.

"Kdopak to je?" zeptala se, jakmile vešla do obývacího pokoje s úsměvem ve tváři.

"Taehyung," odpověděl Jimin. "Můj nejlepší kamarád."

"Jak to, že jsi ho nikdy-." Nepřivedl? Jo, na to se nejspíš chtěla zeptat, jenže jí podle všeho došlo, kdo Taehyung je, jakmile si ho lépe prohlédla.

Zhluboka se nadechla a věnovala Jiminovi důrazný pohled.

"Mohli bychom si promluvit o samotě?" navrhla, ale Jimin odmítavě pokroutil hlavou.

"Vím, co bys mi řekla. A nemělo by to cenu. Můj názor bys nezměnila. Nenechám si mluvit do toho s kým se můžu a nemůžu stýkat. Jen už před tebou dál nechci nic tajit. Doufám, že to budeš respektovat, moc by to pro mě znamenalo."