PSYCHÉ | kth x pjm ✔

END

"Proč se takhle tváříš?" Taehyung už to nevydržel a musel se zeptat, co má ten podivný výraz Jimina znamenat.

Jimin si povzdechl. "Proč asi?"

"No to mi řekni ty."

"Zvykl jsem si na to, že tu jsi každý den," odvětil. "Prostě nechci, aby jsi se stěhoval. Bude to bez tebe divný."

Taehyung už měl skoro všechny své věci sbalené. Navíc jich ani neměl moc a o to byl celý proces rychlejší a jednodušší. A ano, stěhuje se. Do vlastního bytu, který si pořídil za peníze z prodeje domu jeho rodičů. Pro něj to byl jako splněný sen, kterému ale stále ještě nemohl plně uvěřit. Nikdy si nepomyslel, že jednou na tom bude tak dobře, že se zvládne postavit na vlastní nohy a hodit minulost za hlavu. Vnímal to celé jako nový začátek, jehož by ale nebyl schopný dosáhnout, kdyby nebylo Jimina a jeho rodiny. Nikdy jim nepřestane být vděčný.

"Taky mi budeš chybět." Pousmál se Taehyung. "Ale nestěhuju se zase tak daleko. Vždyť je to jen třicet minut pěšky odsud."

"To nic nemění na tom, že prostě budeš... pryč."

"Ty asi nikdy nepřestaneš mít pocit, že na mě musíš dohlížet jak na malého kluka."

"Jak bych taky mohl?" zamumlal Jimin. 

Ať už je, nebo bude situace jakákoli, Jimin na něj nejspíš nepřestane pohlížet jako na mladšího bráchu, který od něj bude potřebovat tu a tam zachránit. Na to si společně prožili až příliš.

"Heleď, na mě je spolehnutí. Budu pravidelně jíst, uklízet, dokonce si i vyperu. A ani si nedovedeš představit, jak moc se těším na to, až nebudu muset po nocích poslouchat to tvoje chrápání."

"Já nechrápu!" ohradil se Jimin. 

"Jasný jasný." Protočil Taehyung očima. "Ale takhle je to přece fajn, ne? Jsme v pohodě, doopravdy v pohodě. A já jsem fakt za tohle všechno šťastný. Neměnil bych."

"Já taky ne."

Ano, byli společně na dobré cestě.