PSYCHÉ | kth x pjm ✔

43

"Když jsem byl malý, byl jsem přesvědčený o tom, že v tom domě musí žít nějaké monstrum, kterého bych se měl bát a kvůli kterému bych se měl držet co nejdál."

Jimin by o tom sám od sebe mluvit nezačal, no k jeho překvapení ho k tomu Taehyung vyzval. Samozřejmě, že věděl, co se v sousedství povídalo a povídá, nemyslel si, že by ho mohlo něco překvapit, ale chtěl vědět, proč se Jimin nenechal odradit a... jednoduše se Taehyunga nebál.

"Nebyl jsi úplně daleko od pravdy," zamumlal Taehyung. Svým způsobem to tak bylo. Jeho rodiče... 

"Každopádně, byl jsem hrozně zvědavý. Typický dítě, kterému se něco zakáže. A způsob, jakým o tom všichni okolo mě mluvili, mou zvědavost jenom upevňoval. Byl to jako strašidelný dům a já ho měl přímo naproti sobě, naprostá fantazie. Mamka se mě sice snažila varovat o možném nebezpečí a já jí věřil, jenže si do teď vybavuju to, jak jsem tě poprvé viděl v tom okně a jak jsi brečel. Bylo mi tě hrozně líto. Pořád jsi se koukal tak vyděšeně, i když jsme se pak začali kamarádit, ten výraz prostě nikdy nezmizel."

"Bál jsem se rodičů a toho, co by udělali. A taky jsem se bál toho, že by na to mohli přijít ti tvoji a že by ti zakázali se se mnou bavit."

"Tehdy by to nejspíš udělali," přiznal Jimin. 

"No ale... takže jsi si myslel, že bydlím ve strašidelném domě?" Zasmál se Taehyung. 

"Jo." Pousmál se i Jimin. "A navíc, často jsi se choval divně a taky jsi říkal divné věci. No byla to docela sranda. Pak jsi ale přešel z divného na otráveného a věčně zamračeného, prakticky každý den jsi mi lezl na nervy, nebylo to s tebou lehký. Ta tvoje puberta mi dala zabrat."

"Panebože, nemluv takhle, zní to strašně."

"No kolikrát jsem si přišel jako tvůj rodič. Ani najíst jsi se nebyl schopný, tak teď buď zticha a poslouchej moje výtky. Bude jich poměrně dost."

"A já si myslel, že se v klidu vyspím."