PSYCHÉ | kth x pjm ✔

37

"Nikdy jsem nemyslel, že by ze mě mohlo vyrůst něco jiného, než kombinace mého otce a matky."

Bylo asi půl jedné v noci a na Taehyunga podle všeho padl splín. 

Samozřejmě, že Jimin věděl o jeho rodičích a o dalších věcech taky, no taky věděl, že je spousta těch, co mu Taehyung nikdy neřekl.

"Proč by jsi měl být jako oni?"

Oba jeho rodiče byli alkoholici, každý však jiná verze. Jeho otec byl agresivní, ale nikdy na něj ruku nevztáhl, slova bohatě stačila, aby mu bylo ublíženo. Matka pro změnu zasedla na gauč, pustila televizi a s prázdným výrazem hleděla před sebe. Nemluvila, na nikoho nereagovala. Doma jim chyběly naprosto základní věci. Byly dny, kdy Taehyung vůbec nejedl, protože nebylo co. Oblečení taky moc neměl, jeho pokoj byl prostý, jen stará postel a stůl se židlí. Neměl ani skříň, jenže co by do ní taky dal. Nemluvě o dalších materiálních věcech. Neodvažoval se říct, že mu něco chybí, nebo že něco potřebuje, nikdo by ho stejně nevyslechl.

Bylo mu sedm, když našel svou matku doma mrtvou. Otec pak do dvou dnů zmizel. Do teď Taehyung neví, co s ním je, policií byl označen za nezvěstného, tím to podle všeho končilo a jeho přidělili do péče babičce. Ta ale posléze odešla stejně jako všichni ostatní a on znovu ocitl zcela sám. Zůstal mu dům rodičů, do kterého se vrátil, protože v bytě babičky zůstat nemohl a zbyly mu peníze od babičky.

"Proč? Protože jsem nikdy nic jiného neviděl," odpověděl na otázku Jimina.

"Není podmíněný, že tě to bude determinovat."

"Ta možnost tady pořád je."

"Je tu ale i ta druhá. Záleží na tom, kterou si vybereš."