Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

5. kapitola - Pevná pouta přátelství

Žádný hrdina by nebyl hrdinou bez pomocníků, kteří mu pomáhají v boji s těmi nejtěžšími překážkami. Ať je to víla kmotřička, bratři krkavci nebo kůň Falada. Nikdo se nedokáže poprat s celým světem sám a síla přátelství je to nejpevnější pouto na světě. Ačkoliv se nám příběhy snaží namluvit, že největší sílu má láska, nakonec není nikdo věrnější, než nejlepší přítel.

Pohled Lizzie

"Takže, abychom si to ujasnili - brzy dorazí ten nejhorší z Mikaelsonových, chceš zpátky přivolat sériového vraha a na dovršení toho všeho se pustit do křížku s nejmocnější čarodějkou, co kdy chodila po zemi. Skvělý Ellie," pochybovačně se ušklíbl Aiden, který seděl vedle mě na posteli a zamyšleně si poklepával tužkou na čelo.

Aiden O'Connor byl můj nejlepší přítel, má pravá ruka, bez které bych si nedokázala představit život. Seznámili jsme se v prvním ročníku ve škole a od té doby jsme byli nerozlučná dvojka. Svým způsobem mi byl blíž, než moje vlastní dvojče. Věděl o mě první poslední a přesto mě nikdy v životě nesoudil. Já byla jeho hlava a on byl moje magie. Doplňovali jsme se navzájem a tím se dokázali poprat s většinou nástrah, které před nás škola postavila.

Teď už nicméně nešlo jenom o školu. Tohle bylo daleko vážnější a já s těžkým srdcem odmítla jeho nabídku k pomoci. Rád by se k nám přidal a pomohl nám zničit Prázdnotu, nicméně já nebyla ochotná zatahovat do toho ještě někoho dalšího. Obzvlášť ne Aidena. "Nebude tak zle," usmála jsem se na něj chlácholivě a hodila mu z šuplíku bonbón.

"Myslíš, že mě tímhle uchlácholíš?" povytáhl nedůvěřivě obočí, ale bonbón okamžitě rozbalil a strčil do pusy. "Kdy se konečně naučíš, že přede mnou nic neutajíš?"

"I já mám svá tajemství, Aidene O'Connore," pokusila jsem se zahrát svůdný tón hlasu a vyzývavě povytáhla obočí.

Tenhle pokus se ovšem nesetkal s pochopením a můj nejlepší přítel se v tu chvíli smíchy zlomil v pase. "Není divu, že ti kluci leží u nohou, Ellie. Rozhodně ti to jde," smál se, až se mu v očích objevily pobavené slzičky.

Samozřejmě to myslel ironicky, protože má podivínská povaha většinou kluky tak úplně nepřitahovala. Aiden byl vlastně jediný kluk, se kterým jsem trávila svůj volný čas. Ačkoliv ani on mě nikdy nevnímal jinak, než skvělou kamarádku. Už dobrých pět let neustále pokukoval po mé drahé sestřičce, nicméně o té si bohužel mohl nechat jenom zdát. Její cíle, alespoň co se mužů týká, byly trochu jinde. Ne, že bych já sama měla jakýkoliv zájem o rande s Aidenem. Už jenom ta představa ve mně vzbuzovala pobavení. Byl jako můj bratr a tak jsem ho celý život i brala. Cokoliv jiného bylo naprosto nemyslitelné.

"Ha, ha," ušklíbla jsem se na něj, ale mou další litanii přerušilo cvaknutí dveří. "Neříkala jsem, že máš klepat," obořila jsem se okamžitě směrem ke dveřím, aniž bych tušila, kdo v nich stojí. Očekávala jsem totiž sestru nebo tátu.

"Omlouvám se, drahoušku. Trochu jsem zabloudil," usmál se vysoký tmavovlasý kluk. Vypadal sotva na dvacet a v tmavých očích měl zvláštní hravou jiskru. Nemohla jsem se zbavit vnitřního dojmu, že ho odněkud znám.

"No," začala jsem váhavě a zvedla se od stolu. "Ty chodíš k nám na školu? Tady jsi mimo její prostory, víš," pokusila jsem se mu vysvětlit situaci. Necítila jsem se zrovna nejlépe, když v mém pokoji stál cizí kluk, který rozhodně nevypadal, že by se chystal pryč. Byla jsem vděčná za Aidena, který se do našeho rozhovoru sice neangažoval, ale zároveň nás oba ostřížím pohledem sledoval.

Mladíkovi se na tváři roztáhl široký úsměv, když udělal o krok blíž ke mně a natáhl před sebe ruku. "Ty musíš být Elizabeth," mrkl pravým okem a bez dalších formalit mě chytl za dlaň a zvedl si ji ke rtům. "Kol Mikaelson, rád tě poznávám." Políbil mě na hřbet ruky a zároveň na okamžik spojil náš pohled.

A já se v tu chvíli samozřejmě zachovala tak, jak je mým zvykem - hloupě a infantilně. Nevydržela jsem a co nejrychleji sklopila pohled k zemi. Do tváří se mi nahrnula krev, až nabraly barvu rajského jablka. To byl přesně ten důvod, proč jsem se vyhýbala kontaktu s opačným pohlavím. Vždycky jsem se zachovala jako puberťačka a úsměv pěkného kluka mě dokázal okamžitě odzbrojit. "Těší mě Kole," dostala jsem ze sebe nakonec po notné chvíli mlčení, které musel přerušit až Aiden nepatrným zakašláním. "Hodně jsem toho o tobě od Hope slyšela," vyloudila jsem na tváři nesmělý úsměv a znovu na něj zvedla pohled. Odhodlaná pro tentokrát už neuhnout.

Kol se jenom s úsměvem rozhlédl po mém pokoji, načež se ke mně trochu moc důvěrně sklonil a potutelně mrkl. "Nic z toho určitě není pravda, neměj strach," uculil se a konečně zase vystoupil z mé intimní zóny, díky čemuž jsem se mohla znovu zhluboka nadechnout.

Chystala jsem se odpovědět, když mě přerušil Aiden, který se postavil přímo po mém boku. "Aiden, taky mě těší," natáhl k němu ruku a trochu ochranitelsky se postavil bokem přede mě.

Kolovi přes tvář přeběhl letmý stín a v očích se mu mírně zalesklo. Nebyla jsem si jistá, co měl ten pohled znamenat, nicméně ho velice brzy znovu vystřídal úsměv. "I mě. Ačkoliv bych tu s vámi rád uspořádal čajový dýchánek, mám ještě něco na práci se svou drahou neteří. Nicméně jsem nadmíru potěšen, že jsem dnes mohl poznat obě nádherná Saltzmanovic děvčata. Naše spolupráce mi bude dělat daleko větší radost, než jsem tušil," znovu se usmál, vystřihl menší poklonu a odporoučel se ze dveří. Jediné, co po něm v místnosti zbylo, byla letmá vůně vody po holení.

"Jsi snad blázen?" obořil se na mě Aiden okamžitě, jak za Kolem zapadly dveře.

"Psst," dala jsem si prst před pusu a zašeptala co nejtišeji to šlo, "může tě slyšet."

"Tak ať," zamračil se. "Je to maniak. Četla jsi snad v těch archivech, co jsou Mikaelsonovi zač, že? Uhrančivý pohled ho cejchu nezbaví." Pokoušel se mě přesvědčit o tom, co jsem už dávno věděla. Sakra, jasně, že vím, co je zač. Je ale pravda, že podle popisu Hope jsem si ho představovala jiného. Věčně cynického, nevychovaného a hrubého. Tenhle Kol mi nepřipadal jako ani jedno z toho, ale chápu, že pět minut mi toho o charakteru člověka příliš neřekne. A já se bohužel v lidech často pletla. Občas jsem důvěřovala až příliš slepě. "Ellie?" lehce do mě šťouchl Aiden a já si uvědomila, že jsem se odmlčela až na příliš dlouhou dobu.

"Promiň, jen jsem se zamyslela," nevinně jsem pokrčila rameny. "Jasně, že je to maniak. Ale je základ našeho plánu, takže tu u toho prostě být musí. Jinak už je prakticky všechno hotové." Nahnula jsem se pod postel a vytáhla drobnou krabičku na zámek. Odemkla a otevřela jsem svou vzácnou truhličku, ze které na mě vykoukly všechny přísady, které jsem potřebovala pro náš plán. "Včera mi Hope konečně přinesla Elijahovu krev," zvedla jsem nad hlavu drobnou zkumavku a zatřásla s ní. "Rebekah ji poslala už před nějakou dobu a zbytek Klausovi krve jsem našla ve sklepě. Damon ji asi používal jako lék na vlkodlačí kousnutí."

Pečlivě jsem všechny tři zkumavky vrátila zase zpátky do truhličky, načež jsem vytáhla složitý měděný strojek plný ozubených koleček. "A tady je ascendent. Byla to piplačka dát ho dohromady, ale je plně funkční." Hrdě jsem v rukou několikrát otočila hodinovému strojku podobné zařízení, které bylo klíčem ke Kaiovu vězení. "A jelikož Kol už dorazil," ještě jednou jsem si strojek prohlédla, zase ho něžně zaklapla a nakonec schovala zpět do krabičky, "zbývá jenom Kai."