Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

21. kapitola - Příslib budoucnosti

Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Všichni žili šťastně až do smrti. No není to krásný závěr příběhu? Život nicméně nekončí ve chvíli největšího štěstí. Musíme otočit na další stranu a trpělivě čekat, co dalšího si pro nás osud přichystá.  

Pohled Lizzie

Zimnice mi třásla celým tělem a žaludek byl jako na vodě. Nečekala jsem, že následky náročného kouzla budou až takové. Byla jsem jediná, koho náš souboj zmohl natolik, že mě museli při cestě do bytu podpírat. Styděla jsem se sama za sebe, ačkoliv ta myšlenka byla naprosto absurdní. I přes drobné komplikace, které způsobila má bláznivá sestřička, všechno vyšlo podle plánu - stejně jako vždycky. Důvodem mé rozladěnosti byla pravděpodobně jenom skutečnost, že jsem nechtěla, aby si Kol myslel, že jsem slaboch.

Zároveň jsem byla ještě stále otřesená vším tím, co ztropila Josie. Občas se mi zdálo, že ji nepoznávám. V jednu chvíli to byla má milovaná, věčně bezstarostná a uvolněná, sestra a ve druhé se chovala jako posedlá démony. Znepokojovalo mě to a netušila jsem, co za tím mohlo být. Rozhodně to byla další věc, na kterou jsem se mínila zaměřit po návratu domů.

Tohle všechno šlo nicméně stranou ve chvíli, kdy dorazili rodiče. Vypadalo to, že se v obýváku strhne obrovská hádka, která nebude mít konce. Tu naštěstí přerušila Hope se svým emotivním projevem lásky vůči otci. Koutky mi samovolně vylétly do úsměvu, jelikož tohle byl pravý důvod, proč jsem na celý plán přistoupila. Všechno dopadlo, jak mělo. Hope mohla mít zpátky rodinu a víc jsem si ani nemohla přát. Tedy - jasně, že mohla, ale mohlo by být hůř. 

"Nebudeme se tu dál zdržovat," promluvil nakonec Alaric. "Čeká nás dlouhá cesta domů. Mimochodem, děvčata, ještě nás čeká dlouhý rozhovor," významně přejel očima přese mě a Josie a já kajícně sklopila zrak k zemi. To už holt byla cena za naši rebélii. Bylo nám naprosto jasné, že si to ještě šeredně odskáčeme.

Teď před námi ovšem ležela ještě jedna otázka - co bude s Hope? Za celou dobu jsme vůbec nepomyslely na to, jestli se s námi naše kamarádky vrátí zpátky do Mystic Falls, nebo jestli bude chtít zůstat tady se svým otcem. A zdálo se, že ona sama nad tím doteď taky nepřemýšlela. "Tati... já," začala trochu nervózně a o krok od něj odstoupila. "Jsem strašně ráda, že to všechno dobře dopadlo, že jste všichni volní, ale... chtěla bych se vrátit domů. Do Mystic Falls. Jestli nikdo nebude mít nic proti," dodala a nejistě se zadívala na Rica s Caroline.

Klausovi přeběhl přes tvář stín. Těžko říct, jakou emoci měl zračit, ale zdálo se, že s takovouhle alternativou vůbec nepočítal. Na rozdíl od něj, Caroline okamžitě věděla, co říct. "To je snad samozřejmost, zlato," usmála se na ni, "u nás máš vždycky dveře dokořán." Na tváři vyloudila hřejivý mateřský úsměv a Hope jí ho okamžitě oplatila.

"Oba vás moc miluju," vyhrkla nečekaně a objala oba dva najednou. Ric se zatvářil dost zaskočeně, ale nakonec se i on usmál a objal ji stejně jako to udělala Caroline. "Možná bych tu mohla strávit víkend, hm? V pondělí dorazím do práce jako na koni, Car, ano?" Tátovi se dvakrát nechtělo přistupovat na takovou dohodu, ale v obležení šílených ženských neměl tak úplně na vybranou. Nakonec pod tíhou argumentů povolil i Klausovi návštěvy. Zdálo se, že měl Hope opravdu moc rád, a nebyl připravený říct jí ne.

Jakmile se začalo schylovat k další trochu nepříjemné výměně názorů, máma zavelela k odjezdu. Vždycky poznala, kdy je správný čas k ústupu. Ve skutečnosti vlastně neproběhlo ani žádné loučení - Hope se po víkendu vrátí a zbytek osazenstva se navzájem dvakrát nemusel, takže odjezd vlastně uvítali.