Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

2. kapitola - I mámy mají své sny

Dokonce i královny občas mívají svá tajemství. Zamykají je na klíč a doufají, že je nikdo nikdy neodhalí. Ne všechna tajemství mají ovšem zůstat navždy promlčena. Občas může jejich odhalení nakonec změnit životy k lepšímu. A nebo taky ne.

Pohled Hope

"Mami?" zavolala jsem hlasitě na chodbě domu. 

Chystala jsem za začít plnit svou část dohody co nejdříve, protože jsem byla naprosto nadšená z myšlenky, že bych mohla znovu sjednotit celou svou rodinu. Všichni mi tak moc chyběli. Ačkoliv po nikom se mi nestýskalo tolik, jako po tátovi. Chodily mi od něj dopisy, občas jsme si dokonce i volali, jenže jsme se nesměli vidět. Už tolikrát jsem ho přesvědčovala, že jeden jediný večer, který stráví v mé přítomnosti, nemůže ničemu uškodit. Marně. Až příliš se bál o mé bezpečí.

"V pracovně, zlato," dostalo se mi odpovědi, která se rozléhala širokou chodbou Salvatorovic rezidence. Pro některé děti to byla jenom škola. Pro mě to byl ale domov a opouštěl by se mi dost těžce. Netoužila jsem po návratu do New Orleans, protože už to bylo tak moc dlouho, co jsem z něj odjela. Tohle místo bylo jiné, osobnější a já si uměla představit, že bych tu založila rodinu a zestárla.

Rozhodným krokem jsem vyrazila do pracovny, kde jsem si přisedla ke stolu, u kterého seděla moje máma Hayley. Ta zrovna procházela obrovskou kupu papírů, jelikož pomáhala Caroline s účetnictvím spojeným s vedením školy. 

Složila jsem obě ruce na stůl a upřeně se na ni zadívala, dokud na mě nezvedla oči. "Tenhle pohled už znám," vzdychla téměř unaveně, "copak je to tentokrát?"

"Víš," začala jsem opatrně a pečlivě volila každé své slovo. "Jsem prakticky dospělá. Už mám řidičák a dokonce můžu volit. Myslím, že je konečně čas i na tebe." Chytila jsem ji opatrně za ruku. "Měla bys být konečně šťastná, mami. Prostě běž a najdi strýčka Elijaha. On tě teď určitě potřebuje víc, než já."

Zamračila se a odsunula od sebe papíry. Chytila mě pevně za obě dlaně a zadívala se mi do očí. "A teď mi řekni, co za tím stojí opravdu. Proč teď? Proč tak najednou?" zeptala se. Sakra. Možná jsem byla až trochu moc naivní, když jsem doufala, že to půjde tak lehce.

Jen jsem zhluboka vzdychla a přikývla. Máma byla jako jeden velký detektor lži. Bylo téměř nemožné jí lhát a já věděla, že budu muset s pravdou ven. No nic, bylo třeba zapojit svůj herecký talent a podat jenom informace, které nemohly našemu plánu nijak ublížit. 

"Potřebuji jeho krev," přiznala jsem trochu neochotně. "Vím, že je teď někde v Evropě a nevím, jak ho kontaktovat. O nic nejde," dodala jsem rychle, když se její obličej začal znovu mračit. "Chceme jenom s holkama zjistit, co je všechny pojí. Chybí mi moje rodina, mami. Chybí mi táta, takže jediné, co můžu udělat je pokusit se najít nějaké řešení. To přece není nebezpečné. Jen potřebuji malou pomoc," pousmála jsem se a pokusila se vykouzlit co nejnevinnější pohled. Škoda, že nevinnost mi v tomto případě vážně nikdo neuvěří.

"Slibuješ, že se nebudeš do ničeho plést a jde jenom o hledání řešení?" Podezíravě si mě měřila od hlavy k patě. 

Bylo mi jasné, že mi tak úplně nevěřila, ale zároveň z hloubi duše toužila po tom splnit moje přání. Ne kvůli mě, ale kvůli sobě. Elijah jí moc chyběl a ona na něj nikdy v životě nezapomněla. Za celou dobu, co jsme tady v Mystic Falls, jsem ji neviděla s žádným mužem a to bylo přinejmenším... divné. Byla to moc hezká ženská a rozhodně o ni byl velký zájem, ale ona žádného ze svých nápadníků prostě neviděla. Její naděje se upírala ke dni, kdy se bude moct se strýčkem znovu setkat. A jelikož šlo o dvě nesmrtelné bytosti, délka toho čekání pro ně nehrála sebemenší roli. Zkrátka měly s Caroline svůj vlastní spolek žen, které nerandí. Nevlastní matka dvojčat totiž před čtrnácti lety ztratila někoho až příliš drahého na to, aby ho dokázala nahradit. Stále hrdě nosila jeho snubní prsten na krku a dodržovala slib věrnosti. Bylo to krásné, romantické, ale pro nás smrtelné naprosto nepředstavitelné.

"Slibuji." Přikývla jsem přesvědčivě. "Neboj se, mami. Je tady přece Caroline a Alaric. Oni mě určitě s radostí pohlídají," pobaveně jsem se zasmála.

Hayley jenom rezignovaně vzdychla. "Ještě si o tom promluvíme, holčičko. Teď utíkej, mám tu spoustu práce."

Spokojeně jsem se uculila, naklonila se přes stůl a vlepila jí na tvář něžnou pusu. "Díky, mamko." 

Bez dalšího otálení jsem opustila její pracovnu, aby si to náhodou ještě nerozmyslela. Myslím, že to bylo rozhodně na dobré cestě. Přes noc se jí to rozleží v hlavě a nakonec to udělá. Potřebuje ve svém životě trochu vzrušení a tohle by pro ni měla být neodolatelná nabídka. Je čas, aby si uvědomila, že už nejsem malá holčička, co se potřebuje schovávat za její sukně.

Udělala jsem sotva pár kroků po chodbě, když se místností rozeznělo moje jméno. „Hope! Pojď sem, honem!" slyšela jsem Lizzie hulákat po celém domě. 

Chvíli mi trvalo, než jsem vůbec zjistila, odkud na mě volala. Nakonec jsem ji našla v jedné z místností v domě, kde se ukládala spousta věcí. Od starých fotografií, přes knihy, až po nejrůznější předměty týkající se kouzel. 

„Tohle prostě musíš vidět!" Zvedla na mě hlavu okamžitě, jak jsem vešla dovnitř. Doteď se zřejmě probírala krabicí, která před ní ležela. Ona sama přitom vypadala, jako kdyby našla přinejmenším tašku plnou peněz.

Přisedla jsem si na zem do tureckého sedu a upřela na ni pohled plný očekávání. Byla jsem opravdu zvědavá, co se jí tu podařilo najít, a jak by nám to mohlo pomoct. Lizzie byla nicméně člověk, který se dokázal nadchnout pro cokoliv, i kdyby to měla být třeba jen tisíc let stará kniha. Občas jsem tedy její nadšení musela brát s menší rezervou, každopádně až takováhle radost u ní nebyla obvyklá. 

 „Tak mi tu bombu pověz," uculila jsem se.

„Hledala jsem jednu tátovu knihu," začala okamžitě. No neříkala jsem to? Zase ty její knihy. „Neprotáčej laskavě ty oči," napomenula mě zamračeně a vyndala z krabice několik věcí. „Našla jsem tu máminy staré dopisy."

„No a?" zeptala jsem se nechápavě. K čemu by mi vůbec měly být Carolininy dopisy z mládí? Tou dobou jsem ji ani neznala a teď jsem absolutně nechápala, proč je z toho tak moc nadšená. 

Vůbec mi neodpověděla a místo toho ke mně přisunula dva dopisy, popsané mě až příliš známým písmem. Vzala jsem je opatrně do ruky a přeletěla řádky napsané na papíře. „To jsou přece dopisy od táty," vyhrkla jsem překvapeně. 

Věděla jsem to ještě dřív, než jsem vůbec spočinula očima na jeho podpisu. „Schovej si pro mě tanec." Přečetla jsem jeden z nich a zadívala se na ten druhý. „Těším se, až ti jednou poděkuji osobně. Jakkoliv dlouho to potrvá. Tvůj Klaus. Páni." Fascinovaně jsem sledovala ta slova psaná jeho rukou a přemýšlela, jak staré tyhle dopisy asi jsou.

Nakonec jsem zvedla hlavu na Liz a zadívala se jí do tváře. Stále na ni měla ten dětinsky nadšený výraz. „Naši rodiče spolu randili!" výskla vesele, „no není to super?"

Musela jsem se zasmát při pohledu na to, jak moc jí tenhle objev nadchnul. Musím ovšem přiznat, že ani mě nenechal tak úplně chladnout. Všechny ty řádky byly napsané s takovou láskou a něhou. Nemyslela jsem si, že táta někdy takhle psal ženám. Nikdy totiž o žádných nemluvil. Máma mi kdysi vyprávěla o Camille, která zemřela už před spoustou let, ale nikdy o žádné jiné. Jestli ovšem kdysi něco cítil ke Caroline, možná by mohl na chvíli zůstat tady v Mystic Falls, až skončí všechno to s Prázdnotou a on bude zase volný. Třeba bychom mohli být zase jedna velká a šťastná rodina. Já, Lizzie a Josie, táta s Caroline, máma se strýčkem Elijahem. Všichni by mohli být konečně spokojení. 

Věděla jsem, že je to naivní představa, ale víra ještě nikdy nikoho nezabila, ne? I proto jsem s úsměvem zvedla hlavu zpátky na Liz a mrkla na ni. „Rozhodně budeme muset naplánovat rande."