Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

17. kapitola - Ani soudce, ani kat

Čárky a kouzla nejsou ani dobrá ani zlá. Takovými je dělají jejich jenom původci. I dobře míněné kouzlo tak může ve špatných rukou způsobit nenapravitelnou katastrofu. A občas se díky tomu projeví i pravá povaha člověka.

Pohled Hope

Mlha se převalovala mou myslí a já si jen stěží uvědomovala, co se vlastně kolem děje. Věděla jsem, že se musím snažit zůstat stát, ale nohy mě neposlouchaly. Celý svět kolem zčernal a já už jen očekávala ránu, která přijde po dopadu na zem. Nepřišla. Něčí ruce mě zachytily a zvedly do náruče. "Kole?" zašeptala jsem a pokoušela se ze všech sil odlepit víčka od sebe. Byla jsem vděčná, že mě nenechal spadnout na zem. To zároveň muselo znamenat, že je v pořádku a jestli se mě dotýkal, tak všechno určitě vyšlo.

"Bude v pohodě," ozvalo se kousek od mé hlavy, ale nebyl to Kolův hlas. To mě vybičovalo k nové vlně sil, takže jsem dokázala otevřít oči a zadívat se na svého zachránce. Přísahala bych, že jsem v modrých očích zahlédla starost, ačkoliv se objevila jenom na krátkou chvilku. Možná se mi to jenom zdálo. "Dobré ráno, Šípková Růženko," zazubil se na mě Kai a já okamžitě začala chabě bojovat, abych se dostala z jeho náruče. Nechtěla jsem, aby mi jakkoliv pomáhal, protože jsem si to nezasloužila - ne od něj. 

Naštěstí se nenechal příliš přemlouvat a bez dalších řečí mě postavil zpátky na nohy. I přesto jsem ovšem cítila jeho ruku na svém rameni - jako kdyby se snad chtěl ujistit, že znovu nespadnu. "Kole," zopakovala jsem znovu a rozhlédla se kolem sebe. Těžce jsem zalapala po dechu. Všude byly polámané větve a vyvrácené stromy téměř bez listí. Vypadalo to jako jedno velké bojiště. Josie klečela u Lizzie a zvedala ji ze země. Blonďaté dvojče totiž vypadalo asi tak stejně jako jsem se já cítila. Ve tváři byla bílá jako stěna a z nosu jí tekla krev až na tričko. "Je pryč nebo ne?" zamumlala jsem kamsi do prostoru a zmateně se otočila jako husa na báni. Ještě stále jsem nedokázala rozumně uvažovat a jen stěží chápala souvislosti.

V tu chvíli mě ovšem sevřelo pevné medvědí objetí Kolovi náruče. "Je pryč! Vyšlo to!" odpověděl mi na otázku a dokonce se mnou nadšeně zatočil na místě. Sice se mi z toho udělalo trochu zle, ale to nic neměnilo na radosti, která mě naprosto naplňovala. Mohla jsem se ho zase dotknout a to bylo k nezaplacení. Spokojeně se usmíval, ačkoliv mu v očích vypětím popraskaly žilky a vypadal jako po dlouhém a náročném večeru. Byl šťastný a já taky. Vyhráli jsme.

Byl ovšem nejvyšší čas vrátit se zpátky do Mystic Falls. Možná bychom to mohli stihnout dřív, než si vůbec někdo všimne, že jsme byli pryč. A tak jsem vystoupila z kruhu, když mě tu chvíli pevně sevřela ruka těsně nad loktem. Stisk byl silný a zarýval se mi hluboko do masa. Bolelo to jako čert. Otočila jsem nechápavý pohled na jejího majitele a zůstala v šoku zírat - byl to Kai. "Co jste udělali?!" zavrčel nepřátelsky a ještě pevněji sevřel mou ruku, až jsem sykla bolestí. Nečekala jsem od něj takovou nenadálou agresi a popravdě mě docela vyděsila.

Teprve teď jsem si všimla, že Kai byl jediný, kdo za námi zaostal. Jako kdyby ho nějaká neviditelná síla zastavila a on nemohl opustit místo, na kterém stál. Vyděšeně jsem se dívala do jeho zlostných očí a vůbec nechápala, co se tu děje. "Co?" dostala jsem ze sebe jenom, když mě znovu popadly Kolovi ruce. Tentokrát ovšem ne něžně a s láskou, ale netrpělivě a nevybíravě. Jediným škubnutím vytrhl mou ruku z Kaiova sevření a začal se mnou couvat.

Rozhodně jsem se neměla k odchodu, což zapříčinilo, že se mě Kol rozhodl odtáhnout i proti mé vůli. "Musíme jít, Hope," syknul pouze a rozhodl se použít svou obrovskou upíří sílu, aby mě dostal co nejdál od Parkera.