Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

27. kapitola - Volání krve

Statečný rytíř si v příbězích vždycky nakonec najde cestu, jak dámu svého srdce osvobodit od útrap, které ji sužují. Překoná veškeré nástrahy, které si pro něj osud přichystal, jen aby mohl svou milovanou sevřít v náručí. A tak naivní dívky, které ještě stále věří na pohádky, doufají v zázrak a čekají na svého chrabrého prince, který nikdy nepřijde. 

Pohled Lizzie

Začínala u špičáků, stékala přes jazyk, skrz hrdlo, až do žaludku a odtamtud vystřelila do celého těla. Do jeho každičkého koutku. Byla to vlna energie – osvobozující a nadnášející. Ta kovově sladká příchuť krve byla tak moc euforická, že jsem se jí nechtěla za žádnou cenu vzdát. Hladově jsem hltala další a další tekutinu pryštící z krku a síla mi začínala doslova pulzovat celým tělem.

A pak najednou přestala. To proto, že mě dvoje ruce chytily a odtrhly od Alricova krku. Nelíbilo se mi to – chtěla jsem víc. Toužila jsem po tom, abych ho mohla vysát až do poslední kapky. Nevnímala jsem fakt, že to byl můj otec. Nezajímaly mě žádné citové vazby. O ty tu v tuhle chvíli vůbec nešlo. „Nechte mě být," zavrčela jsem a prudce sebou škubla. Jejich stisk ovšem ještě zesílil a uzamkl mě tak pevně, že jsem se nemohla takřka ani pohnout.

Můj naprosto nepochopitelný vztek byl obrovský; znásobený novou identitou. Připadala jsem si, jako by se mi krev doslova vařila v žilách – tak moc jsem toužila pokračovat ve svém hodování a oni mi v tom zuby nehty bránili. Najednou jsem to už nebyla já. Celá má identita byla zatlačena do pozadí a zbýval jenom hlad - obrovský, zničující a zaplňující každičký kousek mého těla i mysli. Kromě něj neexistovalo nic. Svět se smrskl na jednu jedinou zvířecí potřebu, kterou bylo nemožné ukojit.

Pevně jsem sevřela ruce v pěst a ucítila lehké zašimrání. Bylo mi povědomé a velice brzy mi došlo proč. Byl to zdroj magie, který jsem mohla čerpat. Tentokrát byl ovšem přímo ve mně. Nebyl vázaný na žádnou nadpřirozenou bytost ani na magické náhrdelníky, pouze na mě samou. Najednou bylo tak jednoduché tu zásobárnu použít a já jsem nezaváhala ani na vteřinu. S prudkým poryvem větru se ze mě vydralo kouzlo, které všechny odhodilo o několik metrů dál. V tu chvíli jsem nepotřebovala žádná slova, stačily emoce zaplavující celé tělo a řídící všechny mé činy.

„Nepleťte se mi do cesty," zavrčela jsem vztekle. Pořád jsem v nose cítila tu neodolatelnou vůni krve, která se rozlévala místností. Alaric seděl na zemi, jednou rukou si přidržoval krk a tou druhou se pokoušel odsunout o kousek dál, když jsem se k němu rozešla.

Caroline se mě pokusila zastavit. Zřejmě si myslela, že proti mě něco zmůže. Že mi vymluví můj hlad, a že se všechno hned srovná. Jediným pohybem zápěstí jsem ji ovšem pevně přitiskla ke zdi a vycenila na ní zakrvácené špičáky. "Nepokoušej se mě zastavit," zasyčela jsem a přimhouřila oči v děsivém úšklebku.

Jakmile o ní bylo postaráno, otočila jsem se zpátky za tou lahodnou vůní, která mě k sobě vábila. „Elizabeth. Lizzie. To jsem přece já, táta," zvedl jednu ruku v obraném gestu. Ať by ovšem řekl cokoliv, jeho slova na mě neměla sebemenší vliv. Teď jsem poslouchala jedno jediné volání - volání krve. To mělo přednost před čímkoliv ostatním.

Všechny ty zbystřené smysly byly úžasné. Slyšela jsem cokoliv, na co jsem si vzpomněla. Dýchání, bušení srdcí všech v místnosti, každý jejich pohyb. Nikdo mě nemohl nečekaně překvapit. Ne, když jsem se mohla bránit magií. Možnost, která byla všem ostatním upírům odepřena, ze mě dělala nebezpečnou bestii. Já si to moc dobře uvědomovala a líbilo se mi to. Najednou jsem nebyla vyděšená malá myška, krčící se v rohu. Teď jsem byla lovec beze strachu.