Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

16. Kapitola - Nepodceňuj svého nepřítele

Na konci příběhů jsou království vždy zachráněna, nepřátelé poraženi a hlavní hrdinové stojí na věčných piedestalech. Nikdo už ale nevidí skutečnou cenu vítězství - prolitou krev, prožitou bolest a zhroucené sny. Po vítězství už se totiž nikdy nemluví o jeho ceně. 

Pohled Josie

Zdálo se, že New Orleans je větší díra, než jsem vůbec tušila. Pravděpodobně proto, že přímo do města jsme vůbec nejeli. Kol zabočil kamsi do luhů a hájí a nakonec zastavil na lesní pěšině. Vystoupila jsem z auta a okamžitě šlápla do mazlavého bláta - líp už to snad ani začít nemohlo. "Mikaelsone, jsi si jistý, že jsme tu správně? Tady může žít jedině nějaký zoufalec," ušklíbla jsem se a přeskočila tu největší bažinatou louži.

Kol se na mě otočil s letmým úšklebkem na rtech. "Tak to určitě ráda uslyšíš, že půjdeme ještě tak kilometr pěšky, drahoušku," posměšně se uchechtl.

Lehce jsem přimhouřila oči, ale nakonec jsem usoudila, že nemá smysl se tím zabývat. Místo toho jsem si z kufru vytáhla batoh s věcmi a vytáhla z něj běžné oblečení. "Co tak koukáš? To sis myslel, že se tu po lese budeme promenádovat v šatech?" ušklíbla jsem se na Kola, který se tvářil jako bychom ho příšerně zdržovaly.

"Jen si poslužte," uculil se na oplátku a opřel se ramenem o strom. Nepřekvapilo mě, že se ani neotočil zády, aby nám dal trochu soukromí. Vlastně nepokrytě civěl hlavně na mě a nebudu tvrdit, že to bylo příjemné.

A tak jsem prostě přešla vedle Hope a teprve tam si začala rozepínat zip u šatů. "Je zvrhlost civět na svou vlastní neteř, jak se převléká, takže se laskavě otoč," vyzvala jsem ho s vítězoslavným úsměvem na tváři.

Zatvářil se otráveně, protočil oči a nakonec se opravdu otočil. Ani jemu se zřejmě nechtělo okoukávat polonahou Hope, což mě poměrně uklidnilo. Místo toho nás nechal u auta a prostě se rozešel směrem, kterým jsme měli vyrazit všichni.

Věděla jsem, že nemá cenu se s ním hádat, takže jsem si místo toho bleskově natáhla mikinu a obula boty. Rychlým krokem jsem nakonec vyrazila za ním, dokud jsem ho nedohonila. Tři zbylé členy naší skupiny jsme nechali několik metrů za sebou. Na to jsem popravdě čekala. Nechtěla jsem, aby se má slova dostala k nepovolaným uším. "Holky se ho nebudou chtít zbavit. Obě se cukaly. Ten zmetek je dostal," ztišila jsem co nejvíc hlas a upřeně se na něj zadívala.

Tohle byla jedna z mála věcí, na kterých jsme se s Kolem shodli - Kai musel pryč z povrchu zemského. "Nemíním dělat dalších několik desítek let chůvu, takže doufám, že máš plán, drsňačko," mrkl na mě a zároveň se rozhlížel všude po okolí. Zřejmě hledal správné místo, kam bychom měli dojít.

Kolova loajalita neležela s nikým. Ačkoliv se ostatním mohlo zdát, že se s Kaiem spřátelili, o nic takového nešlo. Byl na té straně, která mu dala lepší podmínky. A v tom jsme byli za jedno. Jinak bychom my dva nikdy nemohli spojit síly proti tomu psychopatovi. Mikaelson byl totiž jediný, na koho jsem se mohla v tuto chvíli spolehnout. "Neměj péči. Všechno je vymyšlené - ty se musíš jenom postarat o to, aby nestál nikdo v cestě, jasné?" ujišťovala jsem se, ačkoliv jsem jeho odpověď znala předem.

Kol se sebevědomě usmál a zdálo se, že mi chce dát při chůzi ruku kolem ramen. "Myslím, že Parker se dneska v noci vrátí do pekla, drahoušku," uculil se a já se jenom o kousek vyhnula jeho podivnému záměru. Nevím, jestli mělo jít o kamarádské gesto, nebo mě tím balil, ale ani o jedno jsem nestála.

"To, že máme společný cíl, neznamená, že si z tebe sednu na zadek," ušklíbla jsem se. "A o tom drahouškovi jsme se už bavili, pokud si dobře vzpomínám!" zavrčela jsem varovně. Neměla jsem náladu na další jeho přihlouplé a cynické poznámky. Už jsem to chtěla mít za sebou.