Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

24. kapitola - Kde se vzal, tu se vzal

Sudičky nám při narození dávají do vínku různé vlastnosti - dobré i ty zlé - a tím určují náš budoucí osud. Pravá láska ale prý dokáže zvrátit i tu nejhorší budoucnost. Ve skutečnosti ovšem nikdy nedokáže změnit skutečnou podstatu člověka. Černá duše nikdy nevybledne jenom pro pár krásných modrých očí. 

Pohled Kaie

Vydržel jsem v New Orleans dva dny. Dva příšerně nudné dny. Možná jsem od něj čekal o trochu víc. Všude hrál jenom jazz a ten se člověku brzy oposlouchá. Myslím, že byl nejvyšší čas vrátit se zpátky do Mystic Falls.

Rozhodně jsem nemínil respektovat absurdní prosby, abych se držel dál. Ať už vyšly z jakýchkoliv úst. Koneckonců jsem tam byl tak trochu doma a navíc jsem ještě nestihl pozdravit všechny staré přátele. Možná tu byl ještě jeden, trochu nečekaný, důvod a přesně o něm jsem si potřeboval promluvit s někým, kdo alespoň trochu připomínal dobrého známého. Bez dalšího přemýšlení jsem se tedy vydal rovnou na svou hodinku terapie.

Jelikož vyznávám politiku neohlášených návštěv, tak už jsem se ten samý den v podvečer procházel místnostmi poměrně rozlehlého domu. Zrovna jsem hledal nejmladší obyvatele domu, které jsem identifikoval podle malých bot na zápraží.

Našel jsem je v obýváku na koberci před televizí. Hrály si tam s legem a zrovna se hádaly o jeden dílek. "Nazdárek, prcci. Páni, jste oba celá maminka," zazubil jsem se na dvě děti ve věku přibližně deset a pět let. "Jak ti říkají, zlatíčko?" sklonil jsem se k tmavovlasé holčičce s dvěma copánky.

Chvíli v ruce žmoulala růžového plyšového slona, než mi stydlivě odpověděla: "Jenna, a to je Stefan."

"To je ták originální," prohlásil jsem cynicky, ačkoliv to ti dva prckové nemohli poznat. "Poslyšte - vaše paní na hlídání si musela odskočit do... baru. Takže na vás chvíli dohlédnu já, jo? Jsem strejda Kai - vaše maminka i tatínek mě dobře znají," uculil jsem se na ně a okamžitě si tím získal důvěru té malé Eleny. Její bratříček si mě sice měřil trochu nedůvěřivěji, nicméně přesto nezačal křičet, za což jsem mu byl vděčný.

Čekal jsem na jejich rodiče víc, jak půl hodiny. Nějak jsem to neodhadl. Tou dobou mi už ale Jenna seděla na klíně a nadšeně poslouchala moje vyprávění. "No a pak mi váš tatínek urazil hlavu - doslova," dokončil jsem vyprávění o Alaricově svatbě - ty děti už na to byly dost velké a musely se naučit něco o životě, nebo snad ne?

Ozvalo se cvaknutí vchodových dveří. "Říkala jsem ti, abys to vyzvedl. Kam ti to mám napsat, abys na to nezapomněl?" zaslechl jsem Elenin rozladěný hlas. Všechno u nich zřejmě nebylo plné duhy a jednorožců. Veškeré jejich hašteření ovšem ustalo ve chvíli, kdy vešli do dveří obývacího pokoje. "Co to...?" dostala ze sebe Elena, když mě zahlédla sedět na křesle, s její dcerou na klíně.

Páni. Ti dva tedy zestárli. Nesmrtelnost jim rozhodně slušela daleko víc. Byl jsem samozřejmě mírně rozladěný, že Bonnie zlomila moje kouzlo, které uvedlo Elenu do dlouhého spánku, ale alespoň jsem teď měl za kým zajít. Zvedl jsem pravou ruku a jenom jim s úsměvem zamával prsty. "Rád vás oba vidím. Přišel jsem si pro radu, protože vy jste v tomhle ti nejlepší. Poslední dobou mám občas vážně divné stavy - potí se mi ruce, buší mi srdce, je mi dost zvláštně od žaludku. Myslíte, že to může být něco vážného? Měl bych radši k doktorovi?" spustil jsem, aniž bych čekal na jakékoliv jejich slovo.

Damon si jenom rukou promnul oči a podíval se znovu, jestli ho náhodou nešálí zrak. "Kde je naše chůva?" zeptal se nakonec až podivně klidným hlasem.