Zrození bestie [TVD/TO FF] ✔

11. kapitola - Neopakuj staré chyby

Princezny jsou vychovávány tak, aby se z nich staly budoucí královny. Často ovšem dělají stejné chyby jako jejich předchůdkyně - věří stejným lidem, zamilují se do podobných mužů a nakonec jim zbudou jenom oči pro pláč. Občas je totiž lepší věřit zkušenosti starších, než doufat v zázrak.

Pohled Lizzie

Maturitní ples se blížil mílovými kroky a já byla čím dál tím nervóznější. Všechno, co se teď dělo kolem nás, bylo vlastně zatraceně děsivé. Balancovaly jsme na jedné noze na zábradlí nad obrovskou propastí a neměly žádné jištění. Jeden jediný špatný krok a možná už nikdy nedostaneme možnost to napravit.

A tentokrát už nešlo jenom o naši pochybnou snahu zničit Inadu, ale i o mezilidské vztahy. Hope s Kaiem byli doslova na válečné stezce. Tedy spíš Hope - Parker jenom přiléval olej do ohně a náramně se tím bavil. Nicméně to bylo vlastně dobře, protože se alespoň dostatečně zabavil a neškodil nikde jinde. Zatím ne. Upřímně jsem doufala, že to tak zůstane. 

Co se Kola týkalo, bylo to ještě daleko horší, než s Malachaiem. Nejen, že mi ten zmetek ukradl grimoár a odmítal mi ho vrátit, ale hlavně si nedělal starosti s tím, kdo ho v Mystic Falls uvidí. Tudíž už v polovině týdne si místní starousedlíci začali šuškat o návratu Mikaelsonových. To nebylo vůbec dobré, protože z očividných důvodů nikdo z města ve skutečnosti netušil, čí je Hope vlastně dcera. Táta se domníval, že bude lepší tenhle fakt zamlčet - už jenom pro její vlastní dobro. Většina lidí si totiž stále pamatovala Klausovo řádění a pravděpodobně by se k Hope nechovali zrovna vstřícně. To všechno teď bylo v ohrožení tím znuděným hlupákem.

"Liz, zlato, můžu?" ozvalo se zaklepání na dveře mého pokoje a vyrušilo mě tím ze zamyšlení. Moc dobře jsem poznávala mámin hlas a s téměř nehlasným pokynutím jsem jí pozvala dál. Věděla jsem, že to uslyší - byla přece upír.

Jakmile vstoupila do místnosti, otočila jsem se na ni, abych mohla odhadnout její náladu. Při každém zaklepání na dveře jsem se totiž děsila, že přijde dlouhý výslech na téma Mikaelsonovi. Usmívala se, nicméně na čele se jí tvořila téměř nepatrná vráska, která prozrazovala, že má starosti. V rukou držela poměrně velkou krabici, kterou položila před mou postel. "Copak?" vstřícně jsem se na ni usmála a zaklapla knihu, kterou jsem doteď četla.

Zhluboka se nadechla a posadila se na postel. Tím si získala veškerou mou pozornost a já si začala nervózně okusovat zuby spodní ret, protože jsem čekala, že přijde něco, co se mi nebude líbit. "Teď mi řekni, co máte s tím vším společného," začala bez jakýchkoliv příkras a zatvářila se přísně. Byla jsem si jistá, že jsem první, za kým šla. Jenom proto, že jsem byla známá svou přehnanou poctivostí a neuměla jsem moc dobře lhát. Nehledě na to, že se mámě lhalo velice špatně, protože slyšela bušení mého nervózního srdce.

"Co přesně myslíš?" zkusila jsem se opatrně zeptat - co kdyby náhodou?

Povytáhla obočí a zamračila se ještě o kousek víc. "Nehraj si se mnou, děvče, a vyklop to dřív, než se na to přijde zeptat táta." Do hlasu se jí vkradla nekompromisnost a já věděla, že už je zle. Caroline nebylo dobré naštvat, protože dokázala řádit jako uragán.

Zhluboka jsem se nadechla a nakonec jenom smířlivě přikývla. "Je tu Kol."

"A proč?" zeptala se, ale její rysy až podivně ztvrdly. Věděla jsem, že jde o hodně tenký led a odhadovala, co všechno můžu prozradit, a jak si realitu upravit k obrazu svému, aby měla co nejmenší dopad.

"Přijel za Hope. Chtěl s ní strávit trochu času a zase pojede. Nikoho neohrožuje, chová se slušně a...," rozmluvila jsem se a pokoušela se Mikaelsona vykreslit v co nejlepším světle. Nejhorší na tom bylo, že to vůbec nešlo těžce. I přes to, jak se ke mně dokázal chovat zle, mě moje splašené hormony přesvědčovaly o opaku.