Ona byla led a on čepel

Pondělí 1.12. -1.část

Můj budík začal zvonit těsně vedle mé hlavy a tím mě upozornil na to, že pokud chci všechno v klidu stíhat, měla bych vylézt ven z mé vyhřáté postele a něco dělat. Nechtělo se mi, vůbec ne. Nakonec jsem však vstala a šla jsem pootočit okenní žaluzie, aby mi do pokoje vešlo trochu světla. A když říkám trochu, myslím opravdu trochu, protože venku byla tma, svítily pouliční lampy a sněžilo. Okamžitě jsem chtěla zalézt zpátky pod peřinu.
Poslepu jsem v šuplíku mé skříně našla ponožky a navlíkla jsem si je na zmrzlé nohy. Dále jsem si nějak nandala podprsenku a oblékla jsem si světle modré džíny. Chtěla jsem si vzít můj oblíbený bílý svetr, ale potmě jsem ho nemohla ve skříni najít, proto jsem si posvítila mobilem, mohla jsem si rozsvítit normální světlo, ale bojím se, že bych oslepla.

Došourala jsem se do prázdné kuchyně, všude bylo iritující ticho a tma, rodiče již odešli do práce a můj devítiletý bratr Cole ještě spal. Nechtělo se mi složitě řešit snídani, ani svačinu a tak jsem si z mrazáku vyndala mražené lesní ovoce, které jsem si hodila do mixéru a udělala jsem si smoothie, kterého jsem půlku vypila. Bylo 6:50 a proto jsem šla vzbudit bratra, což většinou bývá nadlidský úkol. Naštěstí má na skříňce v pokoji položené takové to fandítko na hokej, nebo jak tomu říct. Důležitý je, že to vydává dost hlasitý zvuk, co ho dokáže probudit.
Vyčistila jsem si zuby a pleť, rozčesala jsem si vlasy a jemně jsem se namalovala, nikdy jsem to s make-upem moc nepřeháněla. Ne, že bych byla takovej egař a myslela si o sobě, že to nepotřebuju, ale je mi nepříjemný mít na sobě tunu nějaký kejdy. Když jsem byla hotová, šla jsem Colovi nachystat něco na svačinu, nebylo to nic extra, ale po ránu ode mně nemůžete čekat nějaké veledílo.
Z domu odcházím v 7:30, takže ve škole jsem v 7:50. Jo, chodím na poslední chvíli.

Totálně promrzlá jsem zapadla do své lavice, u nás ve třídě. Sedím úplně v poslední lavici u dveří se svou kamarádkou Alishou, lavice před námi je volná, ale zřejmě už dlouho nebude. Možná si říkáte, proč nejsem z toho nového kluka tak vyplesklá, jako ostatní holky? Jednoduše mě nezajímá, vím o něm jen, že se má jmenovat Luke Harrold, jak neobvyklé jméno, neříkám, že Tiana Aldridge je nějaké super jméno, ale furt si myslím, že se jmenuju líp. Každopádně vím to, jenom kvůli taťkovi, naši tátové se znají a teď pan Harrold pracuje u taťky ve firmě, takže mám prý počítat s tím, že k nám půjdou na večeři. Už se náramně těším, kdybyste z toho necítili ten sarkasmus a ironii, tak máte asi rýmu.

Všechny holky řešily to, jaký asi bude. Bude sexy? Bude to egař a děvkař? Takhle... je to hokejista, takže bych řekla, že tam je velká pravděpodobnost. Bude vysoký? Tmavovlasý? Bohatý? Úplně blbej? Nebo to naopak bude šprtík s brejličkama, jehož jedinej problém je to, že nemůže číst i během spánku? Už mi z toho šla hlava kolem, furt jenom Luke, Luke a zase Luke...

Pár minut po zvonění do třídy vtrhla naše třídní s kterou jsme měli první dvě hodiny a zrovna matematiku. Jak já tuhle ženskou nenávidím, vyloženě mě sere její falešnej úsměv, ona celá je falešná, asi jako platinová blond na hlavě třídní "královny" , v mém světě to chápejte jako děvky, každopádně zpátky k paní Bittové. To je ta učitelka btw, musí se nechat, že je skvělá herečka, hodně lidí si o ní myslí, že je to ta nejhodnější učitelka na škole, což jestli si někdo vážně myslí, tak já jsem asi prezident Nizozemí... mimochodem vím, že v Nizozemí mají krále... tím víc jsem já prezident. Bittová se chová strašně mile, přitom ve skutečnosti je to strašná ježibaba. Nechápu jak si ji někdo mohl vzít a ještě s ní mít čtyři děti... chudáci.

Každopádně ona za sebou nezavřela dveře, což znamená jediné, náš očekávaný spolužák se už dostavil. Slyšela jsem jak Alisha vedle mě zhluboka vydechla snad všechen vzduch, co kdy měla v plicích. Nechápavě jsem na ni pohlídla a ona se jen nepřítomně uculila a zrakem skenovala kluka, co právě stál vedle Mudy , tak mimochodem říkám Bittový, protože mud = v angličtině bahno a ona je takovej odpad, že si přezdívku Mudy zaslouží. Prohlídla jsem si ho také, musím přiznat, že vypadal dobře, ale mám přítele, takže tyhle myšlenky musím vytlačovat z mého mozku.

Všichni ho v tichosti pozorovali, být jím tak mi to vadí, mně momentálně vadilo to divný ticho, které přerušila Mudy: "No, jak vidíte, máte tu nového spolužáka. Aby jsme se všichni alespoň trochu seznámili, tyhle dvě hodiny budou třídnické," opět se falešně usmála.

"Ráda bych vyzvala tady Luka, aby se vám na začátek trochu představil." Luke se na ni pochybovačně podíval, což způsobilo to, že jsem se musela uchechtnout. Bohužel Mudy to slyšela.

"Něco k smíchu slečno Aldridgeová?" Bože můj, nenávidím když mi někdo říká Aldridgeová, nepřechyluje se to, prostě jenom Aldridge.

"Vůbec ne, paní profesorko," taky jsem se na ní falešně usmála, to mi jde.

"Dobře, Luku spusť," pobídla ho Mudy.

"Fajn, jmenuju se Luke Harrold, od října je mi osmnáct, ve škole mi jde možná tak tělocvik, maximálně zemák a děják, jinak nic moc."

"Třeba nějaké zájmy?" zeptala se Mudy, když už delší dobu nic neříkal.

"Občas hraju na kytaru a rád hraju hokej." Povytáhla jsem obočí, když jsem vyděla, že se na mě Alisha až moc podezřele usmála.

"Hraješ profesionálně?" zeptal se John z třetí lavice u okna.
"Jo, hrával jsem, tady ještě nejsem v žádným týmu, přistěhovali jsem se teprv před pár dny. Ale chtěl jsem se zeptat, jestli náhodou nevíte, jestli zdejší hokejisti přijímají do týmů nové členy v průběhu sezóny? A taky jestli bych si už nemohl někam sednout?" otočil se Luke na Mudy.

Všimla jsem si, že mu něco říká, ukazuje mu na místo před náma a pak dál mluvila. Nevnímala jsem ji a radši jsem se hrabala ve svý hlavě. Celý tohle mi přijde, jako bychom byli na nějakým strašně špatným pohovoru, nebo nějaký špatný terapii. Probralo mě až to, že zaznělo moje jméno a pár lidí se na mě otočilo, včetně Luka, který už seděl přímo přede mnou, splněnej sen tyjo...

"Pardon, já se zamyslela, co jste prosím říkala?" snažila jsem se znít mile. Podívala se na mě pohledem typu: kdybych mohla, tak ti ukousnu hlavu a pak se znovu falešně usmála, jak já bych jí ráda šla plivnout přímo do ksichtu.

"Nad čím prosimtě přemýšlíš? Myslela jsem, že ty bys mohla vědět, jestli hokejisti nabírají do týmu?" vyšel z ní pokus o přeslazenej hlas.
"Přemýšlím nad tím, že celá tahle věc je totální pakárna," to jí asi říct nemůžu co? Každopádně jsem protočila očima, to taky dělám často, ty otázky okolo hokeje, směrované na mou osobu, mě už unavujou.

"Jo, do juniorů berou. Pokuď projde testama, vezmou ho, mají docela málo lidí."

Nahoře v médiích, jak si já představuju Tianu.