Ona byla led a on čepel

Středa 17.12.

Hahaha, týden do Vánoc a já ještě nemám všechny dárky. A hlavně, nemám dárek pro Adama, ale tenhle dárek musím donést v pátek do školy, takže bych si měla pohnout. Ale už to mám jakžtakž vymyšlené. Momentálně mi hlavou běhaly tyhle blbosti, místo toho, abych se soustředila na to, co řeknu Willovi. Dnes ráno jsem mu napsala, že s ním nutně potřebuju mluvit a on mi odepsal, že se teda můžeme potkat o velké přestávce na chodbě. Právě teď jdu na místo, kde se máme střetnout a vidím, že Will už čeká na pohovce která se nachází v takovém odděleném prostoru chodby. Nikdo tam momentálně není, což je dobře, nikdo nás neuslyší a bude tam klid.

"Ahoj," pozdravím ho tiše a sednu si vedle něj. Jsem nervózní, ale to vypadal i on, což mě zarazilo.

"Ahoj, taky ti něco musím říct, takže mám začít, nebo začneš ty?" zeptal si a promnul si ruce. Musí jít o něco velkého, Will totiž nebývá nervózní skoro nikdy.

Na chvíli jsem se zamyslela: "Asi začnu já, ať to máme z krku." Na chvíli jsem se odmlčela. "Myslím, že bychom se měli rozejít."

Viděla jsem, jak se Willovi mohlo očima překvapení a trochu mu poskočil ohryzek.
"Wille, oba moc dobře víme, že už to nefunguje. Je tady něco, co přede mnou tajíš a nejsi schopný mi říct, o co jde. A prostě tohle už není vztah a nemá cenu udržovat na živu něco, co už nikdy neožije."

"Asi máš pravdu. Mrzí mě to, ale musí to skončit, protože já odjíždím do Kanady," řekl a moje brada spadla až na zem.
"Víš, jak jsem ti říkal asi před čtvrt rokem o jedné sportovní škole v Kanadě? Vyhrál jsem stipendium a po novém roce odlétám. To bylo to, co jsem tajil, nevěděl jsem, jak ti to říct a tak jsem to neustále oddaloval."

"Co třeba: Ahoj Tio, vyhrál jsem stipendium do školy v Kanadě, mrzí mě, že odlétám, ale je to životní šance a byl bych blbec, kdybych tady zůstal jenom kvůli našemu vztahu, který už stejně nefunguje?" zeptala jsem se s ironickým úsměvem.
"Já bych to pochopila Wille, taky bych odletěla, kdybych dostala takovou možnost," povzdechla jsem si.

"Já vím, že bys to pochopila, teda doufal jsem v to, ale nedokázal jsem se vymáčknout."

"A co ta blondýna?" vyřkla jsem tu otázku a Willův pohled se změnil na překvapení.

"Kterou myslíš?" zeptal se a snažil se dělat, že neví, o čem to mluvím. Sorry Wille, ale hraní ti nejde.

"Ono jich bylo víc?" nadzvedla jsem obočí. Je v pasti a moc dobře to věděl.
"Robin a Luke tě s ní viděli na stadioně," dobře, Robin ho neviděl s ní, ale to Will nemusí vědět.

Opět mu poskočil ohryzek, jak prudce polkl. "No, ty ses začala bavit o dost víc s klukama, s Lukem, Robinem, Maxem, dokonce i Dustinem. Pak ten Chad a Adam, Mike a John od vás ze třídy. Prostě jich bylo hodně, tak jsem se začal bavit s ní."

"Já jsem s nima ale nespala! Nebo mi snad chceš tvrdit, že jsi s ní nic neměl?" zvýšila jsem hlas.

"Prosimtě, nekřič!"

"Jak nekřič? Stejně odjíždíš, takže ti může být jedno, jestli se to lidi ve škole dozví," spráskla jsem ruce. Připadala jsem si, jako totální kráva. Jak jsem s někým takovým mohla chodit?
"Víš co Wille, ztrať se mi z očí. Doufám, že ses rozloučil s klukama na hokeji, žes to hlavně řekl Erikovi, protože jsem si jistá, že můj táta nic neví. Šťastnej let a užij si Kanadu," řekla jsem a bez rozloučení jsem odešla. Will na mě ještě volal, ale ignorovala jsem ho.

Zašla jsem na záchody, kde naštěstí nikdo nebyl. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a přešla jsem k oknu, které jsem pootevřela, potřebovala jsem čistý vzduch. Hodně vzduchu. Přišla jsem si jako totální kráva, která byla akorát naivní. Co jsem si o něm vůbec myslela? Jaktože jsem to neukončila už dřív? Na chvíli jsem zavřela oči a jenom jsem zhluboka dýchala. Přestala jsem, když jsem slyšela, že se otevřely dveře z chodby. Přišlo sem pár holek z prváku, tak jsem zavřela okno a vrátila jsem se do naší třídy.