Ona byla led a on čepel

Čtvrtek 25.12.

Dnešní den jsme začali královskou rodinnou snídaní. Připravily jsme s mamkou palačinky, vajíčka, párky, zeleninu a ovoce a po dlouhé době jsme jako rodina snídali společně. Dnešní den se vedl hlavně ve znamení toho jídla, jakmile jsme totiž přišli k babi, to bylo asi deset dopoledne, první otázka byla: Co si dáte na svačinu?!
Klasický babičky.

Rozbalili jsme si dárky, co jsme dostali od babičky s dědou. Máma s tátou dostali poukázku do wellness jako každý rok. Ale naše to baví, vždycky si najdou čas pro to, zajet si do wellness zarelaxovat a odpočinout si v sauně a při masážních.
My s Colem vždycky dostáváme od prarodičů nějaké peníze, abychom si koupili něco, co se nám líbí, a potom každý nějakou drobnost. Cole letos například dostal novou myš k počítači, s kterou jim beztak pomáhal táta. Já jsem pod vánočním stromečkem u dědy a babičky našla chlupatý bačkory na doma s ušima. Ano, je mi osmnáct a mám radost z bačkor s ušima, ale já jsem prostě taková. Jako malá jsem měla dost podobný bačkory, ale rozdrápala mi je babiččina kočka, která je už bohužel po smrti. Každopádně od té doby, co moje bačkůrky z dětství naposledy viděly lidský svět, mi babi slibuje, že mi najde podobný.

"Sliby se mají plnit, i když už je možná pozdě," usmála se babička, když jsem překvapeně koukala na bačkory.

"Jé, nový králičí tlapky," zasmál se taťka, když spatřil můj dárek. Jo, moje bačkory vždycky měly přezdívku "králičí tlapky".

"Ale vůbec není pozdě. Děkuju vám," zvedla jsem se s obrovským úsměvem ze země, kde jsem seděla a šla jsem dát oběma prarodičům pusu na tvář. Mám dědu s babi strašně ráda, to oni dělali mé prázdniny tak skvělé. Vždy, když jsme měli letní prázdniny, trávili jsme je s Colem u babi na chatě. A bývaly to ty nejlepší prázdniny, jaké si dítě může přát.

"Poli!" ozval se nadšený hlas Cola z druhé strany obýváku. Poli byla nová kočka, co si babi pořídila, jako náhradu za Paní Pipi, to byla ta, co mi rozkousala králíčky. Poli zatím bylo kotě, co bylo černé, jako popel. Jakmile jsem dosedla na pohovku, vyskočila za mnou a nechala se podrbat na krku a pak se majestátně stočila do klubíčka vedle mého klína.

"Teď je hodná, ale jinak je to ztřeštěnec," zakroutil nad tím děda hlavou a já se musela pousmát.

Babi s mamkou se odebraly do kuchyně dodělat oběd a my jsme koukali s Colem, dědou a tátou na televizi, kde zrovna běžel Mrazík, řekla bych, že to je naprostá vánoční klasika, známá po celé Evropě, takže i tady u nás máme norskou verzi.

"Ach ty Váňo, Ivane, jen se podívej na mě, šaty mám vyšívané..." začal si vedle mě prozpěvovat Cole, když se Ivánek procházel vesnicí.

"..až jsou celé hedvábné.." přidal se k němu i táta s dědou a já jsem se jen musela začít smát.

"K Ivanovi zády, k lesu čelem," začala jsem prohlašovat známé hlášky z filmu, čímž jsem spustila naprostou lavinu, protože se ke mně všichni přidali.

"Je ti teplo děvče?"

"Máámó!"

"Ha- Ivan!"

"Nastěnku chci za ženu," zahučel vedle mě Cole a to se ozýval smích už i z kuchyně.

"Radši pojďte na polívku," zasmála se babi a začala nalívat vývar do talířů, které už byly úhledně prostřené na stole.

Najedla jsem se tak moc, že jsem se poté jen svalila do křesla a pokračovala v mrazíkovi. Poli se z pohovky přesunula na můj klín, takže jsem jí začala hladit a debat pod krkem a za ušima. Nakonec jsme v obýváku skončili všichni a jen tak jsme si povídali. Bavili jsme se o hokeji, o krasobruslení, o počasí, o zvířatech, o škole a práci, prostě úplně o všem a skončili jsem až někdy okolo šesté večer, kdy jsem se pomalu zvedli a vydali jsme se pomalu domů.

Jakmile jsem se dostali k domu, byla mi taková zima, že jsem si zamluvila koupelnu a šla jsem si napustit vanu. Pořádně teplou vodu jsem zamíchala s koupelnou pěnou s vůní sušených pomerančů, stáhla jsem si vlasy do drdolu, pustila jsem si písničky a ponořila jsem se na dobrých dvacet minut do koupele.
Když už jsem měla zcvrklé prsty jako fazole, umyla jsem si rychle vlasy a vylezla jsem z vody. Vlasy jsem si zabalila do ručníku, namazala jsem se skořicovým tělovým mlékem a oblékla jsem si pyžamo.

"A navíc, voníš po skořici... " Proběhla mi hlavou Lukova věta, co mi řekl v pondělí v parku. Musela jsem se nad tím pousmát a nasála jsem nosem skořicovou vůni, která se díky tělovýmu máslu nesla všude se mnou. Najednou se mi rozezvonil mobil a na obrazovce se ukázalo, že mi Luke volá přes videochat.
Přešla jsem tedy z koupelny do pokoje, kde jsem si pohodlně lehla na postel a hovor jsem přijmula.

"Asi na mě není úplně nejhezčí pohled, ale právě jsem vylezla z vany," řekla jsem na začátek, místo pozdravu. Nerada bych ho vylekala.

"Ale prosimtě, i takhle jseš nádherná," usmál se a zkousl si spodní ret. "Jakpak ses dneska měla?"

"Jo, dobrý, akorát jsem se totálně přežrala, co ty?"

"Taky fajn, my byli dnes nakonec u tety, co bydlí poblíž, takže jsem se taky dost najedl," zasmál se Luke a poposedl si na jeho posteli, kde seděl.
"Mluvila si s Alishou už o tý chatě? Jako o tom, že bych jel s váma?"

Zakroutila jsem mírně s hlavou. "Ne, ještě ne, uvidím se s ní zítra, tak jí to řeknu."

"A vážně vám to nevadí? Já bych vám nerad rušil nějakou partu, nerad bych se mezi vás sral."

"Ne, nevadí. Já budu ráda, když tam budeš s náma. A bůhví, kdo tam nakonec bude, protože s náma minule jeli i Max s Robinem, kteří teda letos nejedou. Pak Joane, která s náma jezdí, letos taky nepřijede. Gabriel taky ne, takže nakonec budu asi jen já, Alisha, ty, jedna naše kamarádka Zora, její brácha Trevor a ještě jeden kamarád, Dylan."

"Tolik kluků s váma jezdí? Když počítám i Maxe a Robina, tak jich jezdí pět?"

"No, tak letos budete tři, ale neboj, jsem si jistá, že si s klukama budeš rozumět," pokrčila jsem ramenama.

"Zapomínáš, že já se nikdy nebojím," ušklíbl se Luke a já se musela usmát.

"Oh, pardon, pane hrdino."

"Potkáme se zítra?" zamrkal Luke do kamery. Musí se nechat, že psí obličej umí skvěle.

"Klidně můžeme, ale nevím, jak dlouho budeme s Alishou, ale počítám že asi tak do čtyř."

"Tak mi potom napíšeš, kde jste a já tě tam vyzvednu? Vymyslíme něco, co nás bude bavit," Luke zase vykouzlil ten roztomilý úsměv s ďolíčkama.

"Rozkaz, kapitáne!"

Volali jsme s Lukem asi do osmi, já se potom šla navečeřet, stejně jsem však dost plná od babi, takže jsem si vzala jenom jednu palačinku, co zbyla od snídaně a potom jsem zalezla na gauč vedle rodičů a společně jsme koukali na nějaký film, co zrovna byl v televizi.