Ona byla led a on čepel

Neděle 21.12.

Luke odešel zhruba v osm hodin a já s Colem jsme se na desátou vydali na stadion. Celá akce začínala právě v deset. Na stadioně byly všude různé ozdoby, světýlka, stánek s pivem, svařákem, čajem a limonádou, nějaký stánek s občerstvením. Musí se nechat, že organizačně to nemělo chybu.
Převlékla jsem se do jednoduchého bílého dresu, který ladí s tím, co má Bibi. Dresy se nenechávaly šít nové, prostě jsme použily nějaké, co Mitchell měla v malé i větší velikosti. Poměrně rychle jsme odjely naši sestavu a na led se mohli vrhnout ostatní lidi, co se přišli podívat.

Jedna půlka ledu byla věnována hokeji, dobře bylo to víc než půlka, ale přece jenom, hokej je oblíbenější. Junioři a malí kluci tady stříleli na bránu, lidé, co se přišli podívat, si to mohli vyzkoušet taky. Všude tu pobíhali trenéři, kterých se rodiče mohli ptát na věci, co by bylo potřeba, kdyby jejich děti chtěli začít dělat určitý sport. Byl tu celkem zmatek, ale vypadalo to, že děti, pro které je to dělané, si to užívají.
Já jsem se chvilku fotila s nějakýma holčičkama, co za mnou přišly. Poté jsem se bavila s rodičema a nakonec jsem odešla do šatny se převléct. Cestou jsem ale narazila na Willa, chtěla jsem ho ignorovat, ale jak tam tak stál sám na té chodbě u šaten, nedalo mi to a vydala jsem se jeho směrem.

"Takže poslední den tady na stadioně?" ozvala jsem se potichu. Jakmile jsem otevřela pusu, litovala jsem toho, že jsem se na to nevykašlala, ale Will mi kupodivu věnoval milý úsměv.

"Jo, bude mi to tu chybět."

"Věř mi, že za pár dní si ani nevzpomeneš, že nějaký Norsko vůbec existovalo," jemně jsem se pousmála.

"To nevím. Sice Kanada byla vždycky vysněná země, ale najednou když přišla šance tam bydlet, člověku se vlastně ani moc nechce opouštět domov. Kluci mi budou chybět, bude mi chybět tenhle stadion, tohle město, naše škola, rodina, přátelé a vlastně i ty," poslední část věty řekl tak potichu, že jsem si ani nebyla jistá, jestli jí řekl, ale cítila jsem, že na to musím nějak zareagovat.

"Wille, věř, že ačkoliv to, co se stalo mezi náma byla dost špatná zkušenost, taky na tebe budu vzpomínat. A najdou se tam i hezký vzpomínky."

"Vážně? Takže nebudeš od teď nenávidět všechny kluky, co se jmenují William?" mírně se ušklíbl.

"Překvapivě ne. A vlastně jsem ti chtěla popřát hodně štěstí a chtěla jsem ti říct, aby sis Kanadu užíval," na chvíli jsem se mu zadívala do očí. Viděla jsem, jak se nadechoval, aby něco řekl, ale do řeči mu skočil Luke, který se s Maxem zjevil na chodbě.

"Máš potřebu za ní furt lézt, Williame?" prskl nepříjemným tónem. Zpražila jsem ho pohledem, ale nevěnoval mi pozornost.
"To nemůžeš pochopit, že Tia tě v životě nechce?"

"Sama jsem s ním začala mluvit," vložila jsem se do toho. Luke na mě jenom nechápavě pohlédl. Nebudu lhát, celkem mě nasral tím, jak se mi sere do života. Já jsem ráda, když se o mě někdo zajímá, ale Luke to dost přehání.

"Šlehla sis něco? Ještě včera by si s ním nemluvila," začal mluvit i Max. Co všichni mají s tím, že mají potřebu se o mě starat?

"Ne, jen jsem se prostě chtěla rozloučit. Takže Wille, měj se hezky a užívej Kanadu," věnovala jsem mu poslední úsměv a vydala jsem se do šatny. Po tom, co jsem poměrně dost hlasitě práskla dveřmi, svezla jsem se po stěně až na zem, kam jsem si sedla. Rozpustila jsem si vlasy a projela jsem si je prstama. Tímhle mě totálně naštvali, nemají žádné právo, míchat se do mých rozhovorů.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem se podívala na mobil, byla zhruba jedna hodina. Akce měla končit asi ve dvě, ale dost lidí tu zůstává i potom. Hokejisti většinou hrají mezi sebou nějaký mini zápas a tak. Já jsem se vydala najít Cola. Mou cestu, ale znepříjemnili Max s Lukem, kteří stáli před šatnou, kde jsem se doteď nacházela.

"Tio-" začali oba, ale zarazila jsem je pohybem ruky.

"Radši nemluvte. Tohle jste totiž dost dosrali," jemně jsem zakroutila hlavou a vydala jsem se do tělocvičny, kde by se měl nacházet můj bratříček, od kterého jsem se v zápětí dozvěděla, že tu ještě zůstane, takže koupě vánočního stromečku zůstává na mě. Fakt super, díky brácha.

Rozloučila jsem se s Paulem a Mitchell a popřála jim veselé Vánoce, protože se nejspíš uvidíme až po novém roce.
Jakmile jsem opustila stadion, ofoukl mě studený vzduch. Jsem si jistá, že moje tváře automaticky nabraly růžovou barvu a moje rty se staly mrtvolně bílé, vypadám tak v zimě skoro pořád a nesnáším to. Před stadionem postávalo pár lidí, všimla jsem si skupinky rodičů s dětmi, ve které stála i jedna naše učitelka. Aby si mě nevšimla, zalezla jsem do auta takovou rychlostí, jako bych měla raketu v zadku a naštěstí to vyšlo. Poslední co dneska potřebuju je, povídat si s naší tělocvikářkou.