Ona byla led a on čepel

Pondělí 29.12.

Tia

Probudila jsem se kupodivu celkem brzo, zamžourala jsem rozespalýma očima na velké dřevěné hodiny, které visely vedle dveří a s překvapením jsem zjistila, že je teprve osm hodin. Luke vedle mě spokojeně oddechoval a vypadal tak strašně spokojeně, že jsem si ho musela vyfotit, to jak s láskou objímal polštář totiž způsobilo to, že vypadal jako lenochod a já lenochody zbožňuju. Nejsem Hinduista, ale pokud vážně existuje něco jako reinkarnace, chci být alespoň v jednom životě lenochod...

Mírně jsem sykla, když jsem vstala a ozvalo se vrzání dřevěné podlahy, byla bych totiž strašně nerada, kdybych Luka vzbudila. Strčila jsem si nohy do huňatých papuček a vydala jsem se pryč z ložnice. Jakmile jsem se objevila na chodbě, okamžitě mě do nosu udeřila nádherná vůně palačinek, která se nesla z kuchyně. Okamžitě jsem tedy radostně seběhla schody, až jsem se na konci málem zabila, a utíkala jsem rychlostí blesku k pootevřeným dveřím.

Zorka stála u sporáku, vedle kterého stál talíř s vysokým komínkem nakládaných palačinek a další již stál na stole.
"Dobré ráno," usmála jsem se na ni.

"No, dobré. Už jsem se bála, že dneska vstávám jediná," zasmála se Zora a vyhodila palačinku do vzduchu.

"To nejspíš bude tím, že jsi ranní ptáčátko. Odkdy tady prosimtě strašíš, když už jsi stihla usmažit tak čtyřicet palačinek?"

Zora se podívala na mikrovlnku, aby zjsitila kolik hodin a s pokrčením ramen řekla, že vlastně vůbec neví.
"Sedej a jez, vlastně jsem ráda, že ses vzbudila jako první právě ty. Musíme si popovídat, děvče."

"Ten tón hlasu mě trochu děsí," zasmála jsem se a vytáhla jsem ze skříňky talíře pro nás obě. "Tak povídej, co se děje?" posadila jsem se a začala jsem si mazat palačinku jahodovou marmeládou.

"No co by se dělo? Musíš mi říct, jak jste se dali s Lukem dohromady, co se stalo s Willem a kde jsi toho kluka vůbec vzala..." zasmála se Zora a když dodělala poslední palačinku, sedla si vedle mě a začala snídat.

"Ježiš, já už jsem se bála, že se děje něco vážného-"

"To je vážné," skočila mi do řeči. "Chtěla bych vědět, kde všechny holky v mém okolí berou ty dokonalý kluky, taky bych někoho takového potřebovala," zasmála se Zorka.

"Fuuu, ale budu to muset zkrátit, abychom tady neseděly hodinu. Jednoduše, Luke nastoupil začátkem měsíce k nám do třídy-"

"Počkej? Takže se znáte míň než měsíc a už spolu chodíte? To jak se vám povedlo?" usmála se Zorka s podiveným pohledem.

"Asi kouzlo," uculila jsem se. Přišla jsem si jako poblázněná puberťačka, která právě zažívá svůj první vztah a sděluje všechny novinky své nejlepší kamarádce. Když nad tím tak přemýšlím, možná se tak vážně chovám, což je vlastně celkem děsivý.
"Ale pokračujme, Luke nastoupil začátkem měsíce. V tu dobu už nám to s Willem moc nefungovalo, ale ono to ze začátku nefungovalo ani s Lukem. No ale v průběhu těch pár týdnů se všechno změnilo, s Williamem to všechno vyvrcholilo v naprostý konec, protože se ukázalo, že nejsem jediná a taky dostal stipendium na prestižní sportovní školu do Kanady, takže jsem to prostě ukončila, no a s Lukem jsem se zase začala bavit čím dál tím víc, a pak to skončilo tak, že jsem se ve středu rozešla s Willem a v pátek jsem se už líbala s Lukem."
Když jsem uviděla Zořin překvapený pohled, sklopila jsem ten svůj dolů do talíře s jídlem.

"Páni," řekla po chvilce ticha Zora. "Ty se nezdáš holka. Ale přeju ti to, záříš teď jako sluníčko."

"Jo, teď jsem fakt stoprocentně šťastná," usmála jsem se a znovu jsem se nechala unášet dokonalou chutí palačinek s marmeládou.

"Jde to na tobě vidět," objevil se ve dveřích zničehonic Trevor.

"Jak dlouho už za těma dvěma stojíš?" zeptala jsem se ho.

"Dost dlouho na to, abych slyšel, jak moc jsi teď šťastná. Taky ti to přeju," sedl si vedle mě a naložil si porci asi osmi palačinek.

"Děkuju, jsem ráda, že jsme se po dlouhé době zase sešli. Chyběli jste mi."

"Vždyť ty nám taky," usmál se Trevor a jemně mě objal.

Po obědě jsme se vydali na procházku, chtěli jsme vyrazit už dopoledne, ale Alisha s Dylanem vylezli z postelí až v jedenáct, takže jsme to už úplně nestíhali. Šli jsme okolo jezera a prošli jsme se lesem, nakonec jsme skončili na louce za chatou, kde jsme začali stavět sněhuláky. Vsadili jsme se o to, kdo bude mít sněhuláka nejhezčího a já měla dost velké ambice, takže jsem se vážně snažila. Dylan se Zorou si dělali naschvály, takže jejich šance pomalu ale jistě klesaly. Trevor byl ve stavění sněhuláků vždycky dobrý, když jsme byli mladší, vždycky jsme stavěli i iglú a Trevor byl pokaždé stavbyvedoucí, protože na tohle má vážně talent. No a my s Lukem jsme oproti němu byli pouze amatéři, navíc Luka to po chvíli přestalo bavit, takže se přidal k Alishe, Dylanovi a Trevorovi a začali se koulovat. Já jsem pár minut odolávala, ale když jedna ledová koule urazila mému sněhuláčkovi ruku, rozhodla jsem se na to vykašlat a přidala jsem se do sněhové bitvy.

"No počkejte, kdo to byl?" zakřičela jsem a uplácala jsem si pár koulí.

"Tvoje životní štěstí," zakřičela Zora a ukázala na Luka.

"To je roztomilá přezdívka," usmál se Dylan.

"To jo, asi se rozteču," zasmála se Alisha a skočila mi na záda, bohužel jsem to nečekala, takže jsme obě sletěly na zem. Ostatní místo toho, aby nám pomohli se zvednout, začali okolo nás poskakovat a házet na nás sníh. Takhle se, dámy a pánové, poznají nejlepší  kamarádi. Kdyby někdo cizí šel okolo a viděl nás, musel by si o nás myslet hrozné věci, třeba že jsme nějaký kult.

"To by byla totiž hrozná škoda, kdyby ses roztekla, ty květinko," se smíchem jsem nabrala sypký sníh a foukla jsem ho Alishe do obličeje, a protože měla zrovna otevřenou pusu, vlétlo jí trochu i do krku, takže se navíc začala i dusit.