Ona byla led a on čepel

Pátek 26.12.

Hned po obědě jsem se vydala za Alishou, protože jsme měly naplánovaný náš sraz. Žádné obchody nebyly otevřené, protože byly ještě vánoční svátky, ale nám to nějak nevadilo. Alisha byla doma sama, protože její rodina byla na návštěvě u nějakých kamarádů, z které se Alisha naštěstí vyvlíkla.

"Zdarec," zazubila se na mě, když mi otevřela.

"No nazdar, mám s sebou dárky, jídlo, pití, domácí svařák, a navečer se mám ještě sejít s Lukem, takže to nemůžeme protahovat," vysvětlovala jsem, zatímco jsem si zouvala boty.

"Tak s Lukem jo? Máte konečně ofiko rande?" vykoukla její hlava zpoza futer od kuchyně. Jejich domem se nesla vůně jehličí a cukroví, asi tak, jako u nás.

"Není to rande, spíš se asi půjdeme někam projít, předáme si dárky, a tak..."

"A co když to pro něj rande je?" kulišácky se usmála.

"Tak to pro něj rande bude, no... Tak jako tak, to není tvoje starost," zasmála jsem se a pocuchala jsem jí vlasy.

"Jede s náma na hory?" zeptala se z ničeho nic.

"No, chtěl jet, ale jak si na to přišla?"

Alisha se jen potichu zasmála: "Včera večer mi psal, jestli bychom s tím měli problém. Asi nevěří tomu, že bys to zařídila."

"Takže ty si potají píšeš s mým klukem?" vylítlo ze mě, aniž bych si uvědomila, co používám za slova.

"Ahahaa, teď ses prokecla, že je to tvůj kluk, takže si ji lhala, když si mi říkala, že to není oficiální?" Dívala se uraženě, ale cukaly jí koutky.

"Ne, nelhala. My vážně nejsme oficiální, jen jsem nějak nepřemýšlela nad tím, jaká slova používám," zasmála jsem se a radši jsem nám nalila svařák.

"Víš, že ti to stejně nevěřím," zasmála se a zatáhla mě k sobě do pokoje.

***

Od Alishy jsem nakonec odcházela okolo půl páté a sešla jsem se s Lukem v parku. Venku už byla tma jako v pytli, takže park momentálně vypadal dost strašidelně. Korunu tomu nasadil Luke, který na mě pro jistotu vybafnul, takže jsem se lekla tak moc, že můj zděšený výkřik slyšelo snad celé město.
"Ty vole, to mi jednou způsobí infarkt," praštila jsem ho do ramene, když jsem se na něj otočila a rozpoznala jsem ho v tom šeru.

"Neříkej, že ses lekla, zlato," usmál se na mě a přitáhl si mě do náruče.

"Vypadalo to snad, že jsem vykřikla jen pro efekt? Myslela jsem, že jsi někdo, kdo se mě chystá zabít," praštila jsem znovu, tentokrát do hrudi, a snažila jsem se uklidnit moje srdce, které momentálně bilo rychlostí světla.

"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," utáhl svoje paže okolo mého těla ještě pevněji a věnoval mi pusu na čelo. "Půjdeme se projít, nebo zajdeme k nám?"

Odtáhla jsem se z jeho sevření a pokrčila ramenama. "Nevím, já bych se šla projít a až nám bude zima, směřovala bych to domů."

"Jak si přeješ." Na chvilku spojil naše rty, propletl si jeho prsty s mýma a společně jsme se vydali směrem k hlavnímu náměstí. Byl zde rozsvícený velký strom, který stál před radnicí a teď ve tmě to vypadalo kouzelně. Menší stromy, které tvořily na náměstí takovou promenádu, byly také ozdobené. Všude svítila bílá světélka, doplněná modrými řetězy.

"Wow, vypadá to skvěle," vydechl Luke, když jsme došli k hlavnímu stromu.

"Skoro každý rok to tu bývá nazdobené stejně," zasmála jsem se, když jsem si uvědomila, že tohle jsou první Lukovy Vánoce ve Fredrikstadu.