Ona byla led a on čepel

Pátek 5.12.

Dnešní den byl zatím docela na nic. Možná to vypadá, že si neustále na něco stěžuju, ale dnešek byl fakt na hovno. Ráno jsem se ještě potkala s mamkou, která mi oznámila, že v sobotu k nám na večeři přijdou Harroldovi. Takže nejen, že nebudu sobotní večer trávit s Willem, ale já budu po soutěži a u nás doma budou skoro neznámí lidé. Když jsem to šla ve škole říct Willovi, naštval se, že se zase neuvidíme a prakticky mi vyčetl, že náš vztah poslední dobou vlastně vůbec nevypadá, jako vztah. Jako bych za to mohla jenom já...

Den ve škole se táhl, seděla jsem tam sedm hodin, přemýšlela jsem nad tréninkem, nad soutěží, co mě čeká zítra, nad naším debilním vztahem. A hlavně nad tím, že i ta bílá stěna, co byla ode mě ani ne dva metry, má zajímavější život, než mám momentálně já. Celej den jsem jenom protáčela propisku v prstech a  k tomu jsem hledala těžiště tužky a balancovala jsem s ní na prstech, aby mi nespadla. Jak říkám, vážně záživné.

Trénink jsem měla od tří do půl pátý a prakticky celou dobu jsme pilovaly sestavu na zítra. Na tu soutěž se těším, jak jsem zjistila, jede s náma i jedna mladší členka našeho klubu, jméno mi něco říká, ale znám ji jen od vidění. Každopádně ona má možnost, zkusit si soutěž vyšší věkové kategorie, takže jede s náma.
Ke konci mi začal zvonit telefon, který jsem měla položený na lavičce na střídačce. S prosebných výrazem, aby mi Mitchell dovolila hovor přijmout, jsem na ni pohlédla. Zasmála se a přikývla, koneckonců, už nám trénink končil. Rozjela jsem se tedy k lavičce, ale zjistila jsem, že můj zvonící mobil bere do ruky William. Co tady do prdele dělá?

"Co tady děláš, nejsi náhodou nemocnej?“ vzala jsem mu mobil z rukou a celý jsem to řekla kousavým tónem. Furt jsem na něj byla naštvaná.

"Přišel jsem se podívat na trénink, copak nemůžu?“ oplatil mi dost hnusný tón. Jen jsem nezaujatě pokrčila ramenama a ignorujíc ho, jsem si začala rozvazovat brusle a konečně jsem ten hovor přijala.

"Dobrý den paní Canton, omlouvám se, že tak dlouho trvalo, než jsem to přijala. Byla jsem na ledu,“ pozdravila jsem mile paní, co mi šije dresy na soutěže a závody.

"Ahoj Tianko,“ musela jsem se pousmát nad tím oslovením, ona vždy byla strašně hodná. "Pokud teď nemáš čas, klidně se ozvu později.“

"Ne, to je dobré, povídejte, co se děje? Už s tréninkem končím.“

"Chtěla jsem ti říct, že jsem zvládla ty šaty ušít dřív, takže jestli máš čas, můžeš se pro ně stavit.“ Tohle prohlášení mi hned zlepšilo den, právě mi totiž šila jeden dres a já ani nedoufala, že by se to mohlo stihnout do zítřka.

"Vážně? Jste skvělá Betty. Myslíte, že bych si pro ně mohla zajet hned? Jen bych si zajela vybrat peníze, abych vám to rovnou mohla zaplatit. Což mě přivádí na otázku, kolik za to chcete?“

"Zajet sem můžeš hned. A s tou cenou, víš, že mi je nepříjemné určovat si cenu,“ slyšela jsem od ní tichý smích.

"Betty, nedělejte drahoty, sedm tisíc bude stačit, nebo chcete za tu úžasnou práci víc?“ usmála jsem se.

"Božínku, sedm je moc, maximálně pět,“ zalekla se.

"Dobře, tak donesu pět, ale vy byste si za tu vaši práci zasloužila o dost víc. Budu tam do půl hodiny,“ ještě jsem se s ní rozloučila a chtěla jsem odejít do šatny, ale zarazil mě Mitchellin hlas: "Nemysli si, že utečeš bez protáhnutí, a navíc máš dneska posilovat s tátou!“

"Neboj, jen mi volala paní Canton, že stihla ušít ty šaty, tak si pro ně zajedu, věci si nechám tady a pak se vrátím a protáhnu se. A mimochodem, myslíš, že je dobrý, posilovat den před soutěží? Táta mě úplně zničí“ zeptala jsem se jí.

"Neboj, tak hrozný to nebude. A pospěš si s těma šatama, mám tu ještě hodinu a půl malý holky, tak pohni, chci je ještě vidět,“ zasmála se a popostrčila mě směrem k šatnám.
Když jsem došla k šatně, překvapilo mě, že je odemčeno. Až potom mi došlo, že já si šatnu zamykala, jenže teď na lavičce nebyly klíče, takže někdo musel jít dovnitř. Otevřela jsem dveře a vevnitř jsem narazila na Williama.

"Co tady chceš Wille, nešel ses náhodou podívat na trénink?“ povzdechla jsem si a začala jsem si obouvat boty.

"Chci s tebou mluvit,“ řekl po chvíli ticha.

"To je sice hezký, ale momentálně vážně nemám čas, musím jet pryč, takže jdi pryč, nebo tě tady zamknu,“ ani jsem se na něj nepodívala, dala jsem si na sebe bundu, v tašce jsem našla klíče od auta a peněženku a když se Will neměl k odchodu, prakticky jsem ho z šatny vystrčila. Rychlým krokem jsem se vydala k okénku správce, kam jsem odevzdala klíče s vysvětlením, že se sem ještě vrátím. Venku byla dost velká zima, takže jsem rychle nasedla do auta a vyjela jsem k nejbližšímu bankomatu, kde jsem si vybrala hotovost. No a pak hurá k Betty...

"Jsou nádherné Betty, děkuju moc,“ objala jsem ji, když jsem šatky viděla.

"Na tobě budou ještě hezčí,“ jemně mě pohladila studenýma rukama po tvářích. Zeširoka jsem se na ni usmála a poděkovala jsem jí za lichotku. Zaplatila jsem jí těch pět tisíc a šaty jsem uložila do pouzdra, které měla paní Canton navíc a půjčila mi ho. Bohužel jsem nepočítala s tím, že to bude hotovo tak brzy, jinak bych si vzala svý pouzdro. S Betty jsme se rozloučily a já opět odjela na stadion.

Mitchell byla z mých nových černých šatů nadšená, rovnou jsme se dohodly, že si je vezmu zítra. Samozřejmě jsem se s novým dresem šla pochlubit i taťkovi, který měl posilovací trénink s klukama v tělocvičně. Stáhlo se mi hrdlo, když mi táta připomněl, že mě taky pár cvičení čeká. Rychle jsem se tedy šla přezout, legíny jsem si nechala stejné, jako jsem měla na svém tréninku a vzala jsem si na sebe funkční triko s krátkým rukávem, nezapomněla jsem na flašku vody a vydala jsem se na mou popravu.

"Tak dneska si dáš nohy, na začátek si dej třicet panáků a deset angličáků," nařídil mi taťka.
Momentálně bych si dala třicet panáků klidně, ale nějakýho chlastu. A to si zase nemyslete, já moc často nepiju, ale občas si s mamkou dám třeba skleničku vína. Povzdechla jsem si, ale vím že nemá cenu tátu přemlouvat, takže jsem se do toho dala. Kluci mezitím měli dělat sto kliků, upřímně? Měli to horší než já.

"Tati, jestli zítra budu chodit, jako namrdaná krůta, nevyjdu schody, pořádně si nesednu a poseru tu soutěž, budeš za to moct ty,“ vydechla jsem, mezitím, co jsem dělala už asi čtvrtou várku dřepů. Všimla jsem si, jak se pár kluků uchechtlo při mým přirovnání s krůtou.

"Vždyť se pořádně protáhneš a budeš v pohodě,“ kopl mě do zadku táta a já mu to oplatila ránou do ramene. Miluju, když se s tátou chováme, jako dva kamarádi. On neřeší můj, občasně sprostý, slovník a já neřeším to, že mě kope do zadku.

A tak jsem cvičila a potom jsem se protahovala. Jak jsem zjistila, kluci dnes měli jenom posilovací trénink, přestože zítra taky mají zápas. Takže když jsme všichni skončili, kluci se domluvili, kdy je sraz a já jsem potom odjela s tátou domů. Možná vás zajímá, co Will? Odpověď je, že netuším, v hale nebyl, takže se na to prostě asi vysral.

Usínala jsem ve své měkoučké posteli s dobrým pocitem po osvěžující sprše, s umytými vlasy, nařízeným budíkem na sedmou a s myšlenkami na zítřek.

V médiích máte fotku nového dresu, co má Tiana.
Po delší pauze je tu nová kapitola, doufám, že se líbí. Právě je 3:19 ráno a je prvního ledna 2018. Přeji hodně štěstí do nového roku. 😊