Ona byla led a on čepel

Úterý 16.12.

Můj život by se dal vystihnout jedním slovem: Nestíhám!

Ano, zaspala jsem. Vzbudil mě až Cole, ve čtvrt na osm, takže jsem se nestihla nasnídat, o líčení ani nemluvím. Do školy naštěstí stíhám dojet v čas, ještě že máme ty auta. Můj outfit je dost jednoduchý, prostě jen džíny a mikina s kapucí. Asi takhle kreativní jsem, při vymýšlení outfitu, když nestíhám. Místo snídaně jsem si s sebou vzala mandarinku, kterou jsem si snědla po cestě do třídy. Jakmile jsem vešla do třídy, vyhodila jsem slupku od mandarinky do koše a se zvoněním jsem zasedla do lavice. Učitelka tu naštěstí ještě nebyla.

"Ale ale, kohopak to tu máme? Nějak pozdě, ne?" zasmála se Alisha.

"Dospávám a ignoruju budíky," vysvětlila jsem, když jsem popadla dech. Vybíhat schody do čtvrtého patra po ránu, není moc dobrý nápad.
"Co vůbec máme?"

"Angličtinu zlato," zakroutí nade mnou hlavou. To už ale do třídy vchází náš angličtinář, kterého nemám moc ráda, ale nechci se s ním dohadovat, takže jsem si rychle vytáhla učebnice a stoupla jsem si na pozdrav.

Párkrát jsem na chodbě potkala Willa, ale ani se na mě nepodíval. Bylo to totálně na nic. Čím dál, tím víc jsem si uvědomovala, že náš vztah prostě musí skončit. Nemá cenu spolu být pro pocit, že někoho máme. A to je momentálně asi jediný důvod, proč jsme pořád spolu, chceme někoho mít. A to je totálně špatně. Je zbytečný udržovat něco, co se každým dnem rozpadá víc a víc. Co každým dnem? Každou minutu.

"Tio, nechci ti kazit radost, ale tohle musí skončit," zašeptala Alisha, když jsme měli chemii.

"Co musí skončit?" nechápavě jsem se na ní podívala, protože jsem nevěděla, o čem přesně mluví.

"Ty a Will. Buď se musíte udobřit, ale jako úplně udobřit, nebo se prostě rozejít."

Zhluboka jsem si povzdechla. Byla jsem už téměř rozhodnutá, že to skončím, ale nevím, jestli to zvládnu. Teď si zřejmě říkáte, že to přece není nic těžkého, rozejít se s klukem, co se chová jako debil, ale Will takový nebyl vždycky. To až poslední měsíc, něco se změnilo, něco o čem já nemám ani páru. Vím, že je tady něco, co mi neříká. Něco, co ostatní ví, ale já ne. A ta blondýna? Rozhodla jsem se věřit Lukovi, možná to je špatně, ale já věřím tomu, že Will z toho stadionu s tou blondýnou odešel.

"Já vím, nějak to vyřeším," odpověděla jsem, ale všimla si mě učitelka.

"Něco, co byste nám chtěly sdělit dámy?"

"Ne," odpověděla Alisha drzým tónem. "Nic, co byste měla vědět."

"Alisho, nenaučili tě doma, že by ses měla chovat slušně?" probodla ji uraženým pohledem.

"Ano, taky mě učili, že se nemám hádat s blbcema, protože blbec se s vámi prý bude hádat do nekonečna." Pár lidí ve třídě se potichu zasmála, což učitelku ještě víc namíchlo.

"Chceš říct, že jsem blbec?" zakřičela, ale přeskočil jí hlas, takže to znělo dost vtipně a lidi ve třídě se znovu zasmáli. Musím říct, že i já jsem se neudržela a mírně jsem se uchechtla.

"Ne, to vůbec ne. Já jsem jen chtěla říct, že mě doma učili taky to," řekla Alisha s falešným úsměvem. Učitelka to nakonec nechala. No, myslím, že Alisha může být ráda, že jí nedala nějakou poznámku, nebo něco takového.

"Chceš tím říct, že jsem blbec?" napodobila jí znova Alisha, když skončila hodina a učitelka odešla. Musela jsem se znovu zasmát a přidal se ke mně i Luke.