Ona byla led a on čepel

Pondělí 15.12.

Člověk by řekl, že když už má konečně všechny soutěže za sebou, bude mít klid. U mě to bohužel neplatilo. V našem domě byl totální chaos. Bylo sedm ráno, já a Cole jsme se chystali do školy, naši zase na cestu do Kodaně.
Jo, naši se rozhodli, že si zaslouží dovolenou. Bez dětí. Před Vánocema. A já si ji nezasloužím?

Mamka pobíhala po domě, kontrolovala, jestli mají všechno a jestli na něco důležitého nezapomněla. Měla jsem chuť ozvat se a říct: "Jo, zapomněla jsi vzít s sebou i svoje děti." Ale nakonec jsem tuhle poznámku spolkla a dál dělala, že mi to nevadí a že se ten týden velmi ráda budu starat o Cola a o celý dům.

Dávat pozor ve škole bylo obtížnější, než by se mohlo zdát. Měla jsem pořád spánkový deficit, a tak jsem se občas přistihla u toho, že myslím na to, jak se odpoledne prospím, než na to, co právě probíráme ve škole.

"Tiano," probralo mě zaznění mého jména.

"Ehm, omlouvám se, ale trochu jsem se zamyslela. Cože jste chtěla?" Měla jsem tu čest sledovat, jak mě naše zeměpisářka probodla vražedným pohledem.

"Opakujeme. Chtěla jsem, abys nám řekla tři největší ostrovy světa."

"Nejsem si úplně jistá, ale riskněme to. Já bych řekla Grónsko, Nová Guinea a Borneo," falešně jsem se usmála. Věděla jsem, že tohle vím a chtěla jsem, aby učitelka věděla, že vím, že to vím. A radši toho nech Tio, nebo se do toho zamotáš. Ty víš, že jo!

"Ne nadarmo se říká, že risk je zisk, že? Ve vašem případě bych vám ale radši doporučila dávat pozor, to riskování totiž nemusí vyjít pokaždé," rozdala mi svoje moudra, nad kterými jsem jenom protočila očima a otočila se k tabuli.

"Si asi nechám vytetovat: Risk je zisk, ale nemusí to vyjít pokaždé," řekla jsem polohlasně, takže to slyšeli jen lidi v okruhu maximálně tak tří metrů. Alisha se vedle mě potichu zasmála a Luke se na mě otočil a pobaveně kroutil hlavou. Jen jsem mu věnovala úšklebek a začala jsem si čmárat do sešitu.

***

Náš dům byl tichý. Věděla jsem, že Cole je doma, ale i tak tu bylo ticho. Nejspíš je zalezlej v pokoji a hraje nějakou hru na počítači nebo playstationu.

"Brácha?" zakřičela jsem a zaklepala jsem na jeho dveře.
"Čau, máte dneska trénink?" zeptala jsem se ho, když jsem vešla.

"Čau, jo, od čtyř do půl šestý," otočil hlavu od monitoru.

"Budeš pak chtít vyzvednout?"

"Asi jo, nebude se mi chtít jít pěšky," ušklíbl se.

"Fajn, jedl si něco?" už jsem si připadala jako naše máma.

"Už jsi jak máma," ušklíbl se Cole. "Jo, jedl jsem ve škole, před tréninkem si ještě něco vezmu."

"Fajn," přikývla jsem a odešla jsem do svého pokoje.
Poslední dny mi můj pokoj sloužil jenom k tomu, abych měla kde přespat. Přišlo mi, že jsem vůbec nebyla doma, prostě že jsem vždycky jen přišla, najedla jsem se, osprchovala jsem se a šla jsem spát. Možná bych dnešní volný den mohla strávit děláním něčeho produktivního, ale radši jsem se rozhodla jít spát. Pro jistotu jsem si nastavila budíka na pátou, abych nezapomněla vyzvednout Cola a zachumlala jsem se do peřin.

***

Vzbudil mě až onen nastavený budík, takže jsem byla trochu ve skluzu. Rychle jsem si na sebe natáhla černý tepláky, které vypaly dobře, protože měly hezký střih a taky jsem si vzala mikinu s kapucí. Šla jsem se rychle zkontrolovat do koupelny, abych věděla, jak moc špatně vypadám. Po tom, co jsem usoudila, že lepší už to nebude a že mě stejně moc lidí neuvidí, vzala jsem si mobil, klíče, jak od domu tak od auta, a peněženku a šla jsem si pro bundu a zimní boty. Dneska venku nebyla zas taková zima, takže jsem ani nemusela škrábat okýnka. Jenom jsem z auta shrnula napadaný sníh a mohla jsem vyjet.

Když jsem dojela, malý kluci už končili. U ledu se zase shromažďovali junioři, což jsem dneska vážně nepotřebovala. Nepotřebovala jsem se vidět s Willem, abych teda byla přesná. On si mě naštěstí nevšímal, což na jednu stranu bylo smutný, ale na tu druhou? Jsem za to vlastně ráda. Pozdravila jsem se s klukama a sedla jsem si na tribunu. Po chvilce mi někdo skočil na záda, když jsem se otočila, spatřila jsem Cola s modřinou na čele.

"Cos dělal?" přejela jsem pohledem jeho obličej.

"Narazil jsem do futer," zasmál se Cole a sedl si vedle mě.

"Jak si mohl narazit do futer? Vždyť nejsi tak vysokej."

"Vždyť jsem taky narazil do tý boční strany futer," pokrčil ramenama.

Musela jsem se mu zasmát: "Ty seš fakt debil Cole."

"To víš no, to asi máme v rodině."

Zrovna mi začal zvonit mobil a na obrazovce se objevil nápis mamka.
"No, zrovna si můžeš s dalším od nás z rodiny promluvit," podala jsem mobil Colovi, protože proč bych s ní měla pořád mluvit jenom já?
Cole vzal mobil a už se rozběhl směrem od tribun, takže jsem na něj ještě rychle zavolala: "O tý modřině jí neříkej, byla by schopná přijet z Kodaně jenom proto, aby si tě zkontrolovala." Viděla jsem jak se Cole ušklíbl a potom zvedl hovor.

"Kontrola dětí?" zeptal se vedle mě Erik, trenér juniorů.

Musel jsem se pousmát nad tím slovem kontrola. "Jo, to je u naší máti úplně normální."

"Tak vzhledem k tomu, že jsem taky rodič, tak ji asi chápu."

"Jo, vždyť já vlastně taky, jenom si říkám, že kdyby nás vzali s sebou a nenechali celý řád domu na mě, nemuseli by se tak strachovat," zasmála jsem se.

"A ty bys s nima jela do Kodaně?" zeptal se pochybovačně Erik.

"No, Kodaň je hezký město, ale je pravda, že teď mám dost absence ve škole, takže bych si asi jen tak nemohla odjet na další týden."

"Hm, tak vidíš," ušklíbl se Erik a po něm se znenadání ozval Max: "Kouči, můžeme už jít na led?"

"Maxi, nevidíš že si tady povídám s Tianou? Ale jo, můžete pomalu jít." odpověděl Erik Maxovi, když v tom se přiřítil Cole: "Už jí nemusíš volat, vše jsem vyřídil."

"Fajn, něco důležitého?" Když Cole záporně zavrtěl hlavou, zvedla jsem se z lavičky.

"Konečně domů," zakřičel Cole a zvedl ruce do výšky.

Musela jsem mu jeho radost zkazit: "Musíme do obchodu, takže domů ještě ne."

"Hhh, co v obchodě?"

"Že by jídlo? Pochybuju, že budeš chtít zítra snídat tři dny starý rohlíky," pozvedla jsem obočí s popostrčila jsem ho, aby konečně vyšel ze stadionu.