Ona byla led a on čepel

Úterý 30.12.

Seděli jsme s klukama na kryté terase a snídali jsme, Alisha a Zora ještě spaly, takže dneska jsme si museli snídani obstarat sami. Přes prosklené stěny a stříšku nad terasou bylo nádherně vidět do okolí. Nad lesem v dálce právě vycházelo slunce, zbarvené do oranžova, a dolů na zem se zároveň snášely drobné sněhové vločky.
Já, Trevor, Dylan a Luke jsme seděli v pyžamech, přes která jsme si dali různé svetry, bundy, župany nebo i deky, zachumlaní na dřevěné lavici a židlích u velkého stolu, kam by se vešlo i dvanáct lidí najednou. Každý jsme před sebou měli hrnek, buď kávy, nebo čaje, z kterého se kouřilo a talíř s krajícem chleba.

"Vypadá to tady úplně pohádkově," zahleděl se Dylan do krajiny před námi.

"Že? Úplně klidně..."

"Ještě by to chtělo, aby nám tady hrál jazz z gramofonu a svítila by nám tady levná světýlka z Číny a byla by to úplně skvělá fotka na instagram," zasmála jsem se.
"Akorát bychom nesměli vypadat tak, jak vypadáme."

"Ale vždyť jsme nádherní," zasmál se Trevor, vytáhl mobil a bez varování vyfotil hned několik fotek.

"Tak seš debil? Vždyť tam zrovna jím, beztak budu vypadat úplně hrozně," začal se rozčilovat Dylan a já se k němu přidala, protože je mi naprosto jasné, že po ránu a s plnou pusou moc vábně nevypadám.

"Vždyť se nevztekejte, ty zlato vypadáš dobře vždycky, o tobě, Dylane, to říct nemůžu, protože by to vyznělo divně, ale určitě budeš vypadat líp než já. Radši vymýšlejte, co dneska budeme dělat," vložil se do našeho hádání se Luke.

"Musíme odhrabat sníh z příjezdové cesty před garáží. A taky bychom měli zajet do obchodu a koupit něco na zítra," rozumoval Trevor.

"Fajn, my s holkama jedeme do města, vy budete hrabat sníh," rozhodla jsem.

"Tak na to zapomeň, musíme koupit i nějaký ohňostroje a petardy, protože bez toho by to nebyl Silvestr. A to musíme vybírat my, protože holky na to prostě nemají..." zarazil se Dylan, protože nemohl najít to správné slovo.

"...čich!" doplnil ho pohotovostně Luke a ostatní kluci přikývli, aby to potvrdili.

"Na co nemáme čich?" objevila se Alisha ve dveřích.

"Na vybírání petard," povzdechla jsem si a zakoulela očima.

Kluci nakonec odhrabali sníh ještě před obědem, a protože už nebyly svátky a byly otevřené restaurace, rozhodli jsme se, že se někam stavíme na oběd. Zora vybrala restauraci v centru městečka, kde se vařil výběr evropské kuchyně. Bylo zde jak něco italského, tak francouzského, tak i jídla ze střední Evropy nebo severu, takže jsme neměli problém si vybrat.
Mezitím, co se ostatní bavili mezi sebou, já se zakoukala na interiér restaurace. Přestože sem jezdíme dost často, ještě jsem tady nebyla, takže jsem ráda, že mám možnost poznat něco nového. Na stěnách byly namalovány různě barevné a tlusté pruhy, které byly doplněné o stoly a židle ze světlého dřeva a několika obrazy, co visely na stěnách. Velkými okny bylo vidět na malé náměstí, kde byla nádherná vánoční výzdoba. Hlavní dominantou byl velký smrk, ozdobený bílými a modrými koulemi a světýlkami, ve vitrínách obchodů byly také různé ozdoby, stejně jako na pouličních lampách zářily bílé komety. Šedavé nebe, které bylo dnes pod mrakem, způsobilo to, že to vypadalo, jako by vůbec nebylo poledne, ale podvečer a jak tak svítila všechna ta světla, působilo to čarovně.

"Země volá Tiu," zašeptal mi do ucha Luke, který seděl samozřejmě vedle mě.

Odtrhla jsem svůj pohled od oken a zadívala jsem se do jeho tváře. Usmíval se jako měsíček na hnoji a v očích se mu odrážel plamínek svíčky, která nám hořela na stole.
"Co? Říkals něco?" několikrát po sobě jsem zamrkala.