Ona byla led a on čepel

Sobota 27.12.

Luke

Po probuzení jsem se chtěl přetočit na levý bok, ale na poslední chvíli jsem se zastavil. Uvědomil jsem si, že kdybych to udělal, přetočil bych se přímo na Tiu, která spokojeně oddechovala vedle mě. Přetočil jsem se tedy pomalu a opatrně, abych jí nevzbudil a začal jsem potichu sledovat její obličej. Usmívala se ze spaní, nad čímž jsem se musel pousmát. Vypadala tak nevinně jako andílek, až se mi nechtělo věřit, že je to realita a ne pouze sen. Její pleť vypadala o něco bledší než normálně a její plné rty upoutávaly moji pozornost ještě víc, než jindy. Ze všeho nejradši bych ji okamžitě políbil, ale nechtěl jsem ji probudit a okamžitě ji udusit mým ranním dechem, takže jsem na ni jenom zíral, což zřejmě nějak vycítila, protože po pár minutách pomalu otevřela oči.

"Dobré ráno, princezno," pohladil jsem ji po tváři, čemuž se usmála.

"Dobré, princi," zasmála se a protřela si oči. "Máš hrozně příjemný povlečení."

"Ehm.. díky," ušklíbl jsem se, protože něco takového mi ještě nikdy nikdo neřekl.

"Já vím, že teď zním jako úplnej blázen, ale je to pravda. Fakt, to je úplně taková příjemná látka, že se mi z ní nechce vylízat."

"Jo, já tě naprosto chápu, takže ještě vylízat nebudeme," zasmál jsem se a přetočil jsem si její nebohé tělíčko pod sebe. Držel jsem se na loktech, abych na ní náhodou nelehl celou mojí váhou a skenoval jsem pohledem její obličej.

"Co je?" zeptala se po chvilce, co jsem na ní zíral. "Mám snad někde rozmazanej make-up? Včera jsem na sobě ani žádnej neměla, tak by tam žádnej být neměl..."
Neudržel jsem se a začal se smát. "Nic tam nemáš. Jsi dokonalá," znovu jsem ji pohladil po tváři.

"Tak proč na mě už asi tři minuty zíráš, jako bych byla ten poslední kousek pizzy, co zůstane v krabici, protože si ho nikdo nechce vzít, aby nevypadal jako ten největší jedlík?"

Musel jsem se zasmát jejímu přirovnání: "Slintám snad?"
Tia přejela prstem po mých rtech, jako by chtěla zjistit, jestli slintám. "Vypadá to, že ne."

"Vidíš to, prostě jen koukám na to, jak nádhernou holkou to mám. A když už jsme u té pizzy, já bych si ten poslední kousek vzal, minimálně bych si kousnul," řekl jsem a jemně jsem ji kousl do brady. Tia se se smíchem odtáhla a dala mi mírnou ránu do hrudi.

"Podle scénáře se toho kousku nikdo neměl dotknout."

"Já jsem žádnej scénář nečetl, což znamená, že ho můžu porušovat," uculil jsem se na ni a přejel jsem prstem po její klíční kosti. Cítil jsem, jak se zachvěla a o pár sekund později se začala smát, že jí to lechtá.
"Jsi lechtivá?" zeptal jsem se a lehl jsem si vedle ní, protože už mě začínaly bolet lokty.

"Záleží, jak kde," usmála se a přetočila se na bok, aby mi koukala do tváře.

"A kde třeba?"

Tia se ušklíbla: "Myslíš si, že jsem tak blbá a řeknu ti to? Je mi jasný, že bys to pak využíval jako zbraň proti mě."

"To není pravda, já jsem hodnej," řekl jsem uraženým tónem a založil jsem si ruce na hrudi. Teda alespoň jsem se o to snažil, ale vzhledem k tomu, že jsem ležel na boku, vypadalo to trochu zvláštně.

"No jo, nejhodnější," usmála se Tia a dala mi pusu na tvář.

Zbytek dne se vezl ve znamení balení na hory. Na jednu stranu mě celkem mrzelo, že nebudu na silvestra s Cindy a tátou, ale na tu druhou, chci být s Tiou a rád bych poznal tu jejich partu. Nejedeme tam lyžovat, nebo tak něco, takže tohle naštěstí balit nemusím. Oblečení taky nemusím nějak moc řešit, prý stejně nakonec skončíme v teplákách, teplých ponožkách a mikinách, zabalený v dece na gauči a budeme koukat na filmy.

"Kdo vlastně řídí?" zeptal jsem se, když jsem házel do kufru nějaké hadry.

"No, já a nejspíš Trevor, nebo Dylan. Nevím kdo přesně, ale jediný, co já potřebuju vědět je, že já beru auto a jedeš se mnou ty a Alisha, ostatní se tam nějak dostanou a nám může být jedno jak," zasmála se a hodila po mě polštář, který se mi rozplácl přímo do obličeje.

"Říkáš si o bitvu, princezno," s úšklebkem jsem po ní hodil polštář zpátky a postavil jsem se do bojové pozice, čemuž se Tia začala smát, protože jsem nejspíš vypadal, jako úplný idiot.
"Něco k smíchu?" Snažil jsem se o seriózní tón.

"Jojo, ty, princi," zasmála se a opět po mě mrskla polštář.

"Polštářová bitvaaaa!" zakřičel jsem a vrhl jsem se k posteli, abych sebral další polštáře. Ještě, že jich mám na posteli celkem asi šest. Nedivte se, v tomhle ohledu jsem jako princezna na hrášku... Čím víc polštářů, tím lépe.
Tia neotálela a taky si ukradla nějakou munici, dokonce popadla deku s vánočním motivem, která se na mé posteli vyskytuje celoročně, ne jenom v zimě, srolovala jí do nějakého neurčitého tvaru a praštila mě tím. "Heeej, to se nesmí!"

"A kdo určoval nějaký pravidla, hm?" vyplázla na mě jazyk a praštila mě znovu.

"Já, já určuju pravidla," oplatil jsem jí ránu, ovšem já použil polštář, protože další deku jsem už neměl.

"Tak jsi je měl určit na začátku! Teď už ti na ně sere pes," zasmála se a já se zarazil.

"Neříká se to náhodou nějak jinak? Mám pocit, že pes tam není," posměvačně jsem se ušklíbl a na chvíli jsem úplně zapomněl na naši bitvu, kterou mi vzápětí připomněla ta moje princezna, když po mě hodila polštář v situaci, kdy jsem to vůbec nečekal.

"Pes, tučňák, nebo třeba holub... To je jedno! Teď bojuj!" Vykřikla Tia a já jsem se musel zasmát.

"Pes, tučňák, nebo holub? Kdy se z tebe stal generátor náhodných slov, zlato?" Svalil jsem ji na postel a mírně jsem ji zalehl, z čehož se ale během chvilky vymanila a tentokrát jsem to byl já, kdo ležel na zádech a dostával rány polštářem. Ačkoliv bych chtěl Tie udělat radost, že bych jí nechal vyhrát, nakonec mi to nedalo a začal jsem se pořádně bránit. Odrazil jsem jeden z polštářů, takže nakonec skončil na ní, dal jsem jí mírnou ránu do hlavy, takže teď ležela na zádech opět ona a nakonec jsem jí sebral polštář, kterým mě chtěla praštit.
"Ale copak? Princezně došly zbraně?" ušklíbl jsem se a sklonil jsem se k ní.

Tia se jen potichu zasmála a chvíli na mě v tichosti koukala, pak se jí zvedl jeden koutek a zašeptala: "Princezna má mnohem víc zbraní, než si vaše veličenstvo myslí." Během další vteřiny jsem cítil její ruce okolo mého krku a její rty na těch mých, což mě naprosto odzbrojilo. Po chvilce náš polibek začal nabírat na agresivitě, když v tom se Tia odtáhla se sladkým, kulišáckým úšklebkem.

"Koukám, že už ani princ nemá zbraně," začala se smát a při tom mě hladila po tváři. Byl to tak příjemný pocit, že bych tak vydržel až do skonání věků. I já jsem se po chvilce začal smát a tak jsme se smáli společně, ona mě hladila po tváři a já jenom přivřel oči a nechal se unášet tímhle momentem.

Po delší době kapitola z Lukova pohledu a celkově, další kapitola po delší době. Nejsem s ní úplně spokojená, ale mám teď nějaký pisatelský blok, nebo jak to nazvat. Prostě se mi nepíše tak lehce a nejde mi to od ruky. Zvláštní je, že to je jenom u tohohle příběhu, u ostatních, co mám zatím jen jako návrhy na příběhy a nepublikuji je, je to o dost jednodušší.

Každopádně, i tak doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo a třeba mi napíšete nějaký hezký komentář, nebo dáte nějakou tu hvězdičku... love you 💕