Následovačka dívčích románů

1. kapitola

Už jsem přečetla tolik dívčích románů, že bych snad mohla dávat lekce doučování méně vzdělaným jedincům. Nikdo o nich neměl větší přehled než já a nejspíš nikomu taky nedošlo, co z toho vyplývá. Byl v tom tajemný a kouzelný vzorec, který mě naplňoval radostí. Již nebylo na co čekat. Jsem přesně ta dívka se zářnou budoucností jako v dívčích románech. Už jsem si to potvrdila naprosto nezvratně. Vždyť všude v knihách mého srdce se píše, že nesmělá holka, která nemá kamarády, se zamiluje do nového krásného kluka na škole. A on samozřejmě do ní.

Mám to v kapse! Konečně se mi splní sen, na který tak dlouho dřu, protože jsem zjistila zásadní informaci, která se rozšířila po celé škole během jedné jediné hodiny.

V úterý má do školy přijít nový kluk! Přesně jako v románech. Když jsem se to dozvěděla, pět minut jsem jásavě ječela na záchodech, abych tu novinku vstřebala. Moje maličkost byla bez sebe radostí. Konečně mi začalo štěstí přát. A to nemohla být náhoda. Naopak to musel být osud, když měl nastoupit do naší třídy.

„Aničko, přestaň snít a pojď mi pomoct," přeruší moje představy o zářné budoucnosti hlas mé maminky.

S nadšeným úsměvem, ve kterém zazářila rovnátka, jsem vstala ze své postele. Snění bude muset počkat.

Jakmile jsem v kuchyni, setkám se s pohledem svého bratra, který se tam cpe jako dobytek. To mě však dnes nemůže rozhodit. Přečetla jsem právě svou tři sta šedesátou pátou knihu o tom, jak se hezký kluk zamiluje do nesmělé holky. A to mi říká, že se již brzy dočkám.

„Zase sníš o těch svých přiblblých knížkách?" utahoval si ze mě brácha s plnou pusou.

„Matěji!" okřikla ho mamka, ale já ji zarazila rukou. Měla jsem skvělou náladu, a tu mi ani takový primitiv jako on nemohl zkazit.

„Milý bráško, chápu, že fotbal je pro tebe nejlepší sport, protože si můžeš zpocený jako prase připadat in. No, každý na to tvoje pobíhání tam a zpátky máme jiný názor, obzvlášť když si za tři roky nedal žádný gól. No nic!" pronesla jsem mile a pak se otočila zpět k mamce, aniž bych si všímala, jak na mě zůstal zírat s otevřenou pusou, ze které mu vypadávalo jídlo. Primitiv, jak říkám.

„Mami, už brzo budu mít rande," vyhrkla moje dušička nadšeně, a přitom se křenila jako blázen.

Měla jsem s mamkou velmi blízký vztah. Říkaly jsme si úplně všechno a byly jako nejlepší kamarádky. Ve škole totiž zrovna nestála frontu řada dívek, aby se se mnou mohly kamarádit. Ale to se mělo nyní změnit. Brzo! Přijde nový kluk a můj život vyjede ze zajetých kolejí.

Z míry mě tudíž nemohl vyvést ani maminčin šokovaný pohled, který následoval po mém nadšeném prohlášení. Dneska ne!

„Aničko, ty máš kluka?"

„Ona?! Prosím tě, mami. Oblbuje nás," prohodil bratr otráveně, jako kdyby měl snad nějaký nárok do té debaty zasahovat. O to se ho rozhodně nikdo neprosil.

Já jim však jen věnovala rozzářený úsměv a vzala si sušenku. Byla naprosto boží stejně jako moje nálada. Ani jejich nedůvěra mi ji nemohla zkazit.

„Budu mít kluka. Zítra má do školy přijít nový spolužák," vyhrkla jsem a čekala na jejich úsměvy a blahopřání, které jsem pokládala za samozřejmost při takové nadcházející události.

No... nedočkala jsem se ani jednoho. Mamka nevěděla, kam s očima a brácha se chechtal jako blázen. Však jak říkám, je to primitiv.

„Holčičko, a ty ho znáš?" otázala se žena v domácnosti opatrně.

Och, znát ho? To přece nemusím, honilo se mi nadšeně v mysli, ale již jsem pochopila, že moje posluchačka stále nechápe, o co tu jde. Musela jsem být tedy trpělivá, protože ona přece nestudovala dívčí romány tak tvrdě jako moje maličkost, a tak jsem jí její naivitu musela odpustit. Nemohla za to.

Na tváři se mi rozzářil shovívavý úsměv, když má ústa pronesla učitelským tónem: „Milá maminko, zatím ho neznám, ale vím jednu věc a to, že všechny holky jeho jméno skloňují ve všech pádech, protože Lucie ho prý viděla, když šel do ředitelny a prý vypadal naprosto úžasně. Je to přesně jako z románů, přistěhoval se nový kluk a já ho už velmi brzo poznám."

Žena, která mě porodila, se stále tvářila, že neví, která bije. Očividně je to s jejím studiem ještě horší, než jsem si myslela.

Brácha byl ovšem o něco chápavější, jelikož se div neudusil další sušenkou, když vyhrkl: „A ty si myslíš, že si všimne tebe? Promiň, ségra, ale tebe bych si nevšiml ani já!"

„Matěji," napomenula ho znovu maminka a pak mě nejistě pohladila po vlasech a pronesla: „Broučku, neposlouchej bratra, nerozumí tomu. Jsi krásná dívka... ehm... ale i tak, jak víš, že spolu budete chodit, když se líbí tolika holkám?"

„Jen jí, mami, řekni, že je atraktivní jak hrábě," ozval se ten ňouma a klidně těmi špinavými prackami sebral ze stolku MŮJ časopis.

Musela jsem se ovládnout, abych mu jednu nevlepila. Copak si nemohl utřít ty ruce, než na to začal chmatat? To bych toho chtěla tolik? Nemohla jsem ho však kvůli tomu pořádně seřvat, protože jsem měla důležitější věci na práci.

Mým nynějším úkolem bylo vysvětlit svoje důvody mamce, kterou to nesmírně zajímalo. Ta zvědavost na ní byla přímo vidět. Jelikož zastávala pozici mé jediné a zároveň nejlepší kamarádky, věděla jsem, že jakmile mě pochopí, podpoří mě.

Proto jsem se k ní naklonila a spiklenecky prohodila: „Protože je krásný a já nesmělá. Před tabulí omdlívám, ve škole jsem neviditelná. Jsem nesmělá, až je to do očí bijící. Takže mám přesně to, co takové kluky zaujme. Copaks nečetla nikdy dívčí romány? Tam se vždycky pěkní kluci zamilují do šedivé myšky, a ta má najednou hodně kamarádů. Dosud u nás ve škole žádný pořádný krasavec nebyl, takže jsem si musela vytvořit svou image pro tento případ. A nyní se konečně přistěhoval, to je přesně jako v těch knížkách."

Rozplývala jsem se nadšením, když jsem se o to mohla podělit s mojí maminkou. Zítra bude den D. Moje budoucnost bude zářit všemi barvami. Nemohla jsem se toho okamžiku dočkat.

„Ale, holčičko, to jsou přece jen knížky. Ne realita," jemně naznačila maminka.

Její slova se mě hluboce dotkla. Něco takového jsem od ní nečekala. Čekala jsem podporu, a ne zavrhnutí svého přesvědčení.

Vrhla jsem na ni obviňující pohled a vyhrkla: „Jak tohle můžeš říct, mami? Tři sta šedesát pětkrát se přece knížky nemohou mýlit. Prostě ne. To není možné. To je realita!"

Načež stačilo udělat dva kroky ke dřezu, abych se vrhla na to nádobí, kvůli kterému sem byla moje maličkost povolána. Debata v téhle rodině byla stejně zbytečná. Nikdo mi vůbec nerozumí. Moje romantická duše je naprosto nepochopená. Jak s tím mám žít, pomyslela jsem si zoufale a teatrálně rozhodila rukama.